JZ

reflektuje Jiří Zizler

Marie kráčí kukuřicí

Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt.

Recenze a reflexe – Dvakrát vyšlo 21. 9.

Chovám pevně v paměti, jak Jiří Opelík kdysi v jednom rozhovoru poznamenal, že už se těší na literaturu, která přijde po postmodernismu. Jenomže kdy to nastane? Dočkáme se toho? A co si zatím počít? O něčem bych věděl. Naházet všechny ty pobloudilé knížky plné patologií, perverzit a deviací  na jednu velkou hromadu, škrtnout sirkou, sežehnout, odpálit, vyhodit do povětří, sešrotovat, rozšmelcovat, rozdrtit, rozemlít na prášek, a ten potom rozhazovat do moří nebo ještě raději do bažin. Jenže to by potom z oceánů a močálů vylézali tvorové, nad jejichž vzhledem by i H. P. Lovecraft a H. R. Giger s celou svou zvrácenou fantazií zbledli závistí.

Za starých dobrých časů, které se žel již nevrátí, by se nepochybně o některá místa v próze Boženy Správcové zajímala také mravnostní policie, třeba hned o historku s obdařenou hembrechtnicí Jolanou a sotva zletilými chlapci, a patrně i o momentku, v níž Milanova maminka pomáhá pejskovi dosáhnout úlevy  od pohlavního pudu. To už  nám připadá, jak pravívají Němci, zu viel. Razítko s nápisem Zabaveno by se možná skvělo na mnoha místech. A pak by teprve mohl nastoupit někdo jako onen Demlův slovutný cenzor z konzistoře a  určitě by znovu konstatoval: „Četl jsem s dobrou vůlí a největší snahou, ale nepochopil jsem naprosto ničeho!“

Jenže na to už je pozdě. Svět se nadobro zkazil. Jak vím jako starý apokalyptik, odpočítání už začalo. Jed se nám dostal do žil a přešel do krve a koluje v oběhu a infikoval nás nevyléčitelně. A už nám z celého umění nové doby taktéž přeskakuje a šibe a straší na cimbuří. Nejprve se kroutíme a vzpínáme a  obcházíme to obloukem, a posléze si navykneme a začneme sami vyžadovat pravidelnou dávku podivností. Neboť člověk je všežravec a chutě se v něm tvoří různé, a když ho pálí dobré bydlo, neví co by. Tak se to má i s kulturou. Kterak tedy někdo pochybovati a žasnouti může, že jednou vezme konec neslavný? Proti všelikým obmyšlenostem včas kázáno být mělo a přísně to žádalo zasáhnout.

Leč nad rozlitým mlékem darmo tesknit. Máme-li před sebou nyní často mišmaš, vyrovnejme se s ním vždy čestně.

Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt. Dlouho se nic neděje, jsi konejšen a ukolébáván, ale laso se pomalu roztáčí, aby zasvištělo vzduchem a omotalo se obrazu? čtenáři? smyslu? kolem kotníků. Vždyť stržení je to, oč tu běží – po zakopnutí se můžeme vytrhnout z místa i času, častým stavem bývá, že po pádu a udeření  se lidé smějí, paradoxní reakce se tomu říká. V jejím světě je všechno nejisté a zdánlivě nevážné, prolíná se ironie, bizarno, groteskno, panoptikálnost a soustavné rafinované deformování čehokoli, cesta textem připomíná bloudění zrcadlovou síní, v níž se co chvíli vynořují prohnuté a zkřivené postavy a vypouklé obličeje. Poklidný naivní realismus a deskripce banality se střídá se surrealismem a halucinogenní vizí a občas se ozývá sykot šílenství. Nic není pevně dané a všechno může náhle vzkypět a zase se rozplynout jako přelud; monstróznost je ochočená, chaos uspořádaný a místy i elegantní. Zároveň to celé působí velmi intimně, ta Marie („K čemu je dobrá Marie? Jaký má smysl?“) by docela dobře mohla být (aspoň trochu) sama autorka a pak to lze číst i jako klíčový román; po měsíci intenzivního přemýšlení jistě i literárního kritika znalého zákulisí napadne, kohopak asi představuje osoba jménem Máchal, který si dovede vytvořit city z lega nebo merkuru (nebo třeba ten Kormidelník – i tady bych vyhlásil a nejspíš vyhrál tipovací soutěž). Jenomže to nám k ničemu není – Máchal přece není nic víc a  nic míň než literární postava.

Též se nám tu na tapetu dostává soudobý kumšt se svým soukolím a nejrůznějšími trápeními okolo, a sice tak, že o něm rozprávějí zvířátka, byliny a plodiny. Přijdou na ledacos:

„Jsme bezmocní, protože náš hlas zaniká v nekonečném krešendu marketingu, v každém z nás se hromadí kognitivní, smyslový a sexuální odpad.“

Jako parodie na pseudoestetický žvást to rozumování působí dost bezbranně, chtělo by to střely většího kalibru. A i jinde máme s tou křiklavou a poněkud i předstíranou nevinností problém –

„Proč tady u chat musí furt všechno znamenat ještě něco dalšího? Copak jsme v tom vtipu s veverkou? Nebo v ňákym umění? Proč nestačí, aby to prostě jen  tak proběhlo?“

Neboli tíha vyspělé civilizace je k neunesení.

Jistěže tu všude jde o smysl, o vůli přeložit paradoxy a záhady života do jiného jazyka, více jim přes něj porozumět – tomu se ovšem říká poezie. V próze ale nemůže být řeč tak bezstarostně rozevlátá a roztahaná v prostoru: text dokonce ani nemusí být soudržný, ale musí se za něco naprosto celý vydávat – anebo aspoň někam se vydávat. Jinak se celek sype do navzájem oddělených políček. Přesně jak autorka říká o jedné situaci:

„Celé nahrávání připomínalo spíš kolektivní záchvat bipolární poruchy, jejíž fáze u jednotlivých aktérů neprobíhaly synchronně.“

Buď šeredná psychotická ataka, nebo vtipné konceptuální umění, někdy dráždivé omamno, někdy ne moc daleko k rozvařené šlichtě.

Z ezoteriky se tu dělají šoufky, ale přitom se touží po osvícení. Jistě, lidé jsou k uzoufání tělesní, jsou odsouzeni k nutnosti mít i hygienu i ideje. Se zlem si pohráváme a proklouzává nám mezi prsty. Je tam, kde nebylo, a kde by mělo být, není. Náznak satori vytane při chůzi kukuřicí, když se objeví horizont.

„Tam to je! Tam září cíl, tam bude odhaleno tajemství. Tam taky číhá smrt. […] Ještě pole nafialovělé tmy a ještě ten hnědošedý cvrčící strach.“

Ale zatím se pohybujeme v minovém poli. Jedna z básní Boženy Správcové se ostatně jmenuje „Stalker“. Je o něčem jiném, ale evokuje mi jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Jeho hrdina chodí do minového pole skoro jako domů, v tajemné zóně se může stát cokoli, než se dychtící člověk dostane do Komnaty, v níž se splní přání, jež Komnata přečte z jeho srdce. Snad se něco takového děje i v té nenápadně děsivé krajině Boženy Správcové, v tom důvěrně známém vesmíru chaty, louky a rybníku, kde lze jezdit na jezevci a rozprávět s Hastrmanem a lufťáci nepoznávají Zlo a mrtví se někdy vracejí a vyhrává mordýřský orchestrión. Všechno se ale zase ztrácí v mlze spletitostí a zastřeností a vyprchává až příliš nezávazně. K básníkovi patří i gesto, kterým chňapne po slovech a stiskne je pevně pod krkem. Tady až příliš těkají prostorem, chvíli volně radikální a někdy zas matně malátná.

Vybral jsem si knihu podle titulu a vlastně jsem doufal v perzifláž ezoterického románu nebo přímo v ten román samotný, když už má Božena Správcová tolik společného s milým Trigonem, kde i odvedla lví práci. V tom jsem tedy naplněn nebyl – a já se tolik těšil! Myslím, že autorka se při psaní bavila daleko víc než já. Ale je-li čtenář přejícný, bude jí to co? Bude jí to přece přát. A taky se to dá říci jinak: čemu nerozumíš, tomu nerozumíš.

  • Božena Správcová

    (1969, Praha), literární publicistka, básnířka, editorka a nakladatelská redaktorka. Do roku 2012 pracovala v redakci Tvaru. Vydala několik básnických knih (Guláš z Modrý krávy, MF 1993; Výmluva, ČS 1995; Večeře, Host 1998; Požární kniha, Trigon 2004; Východ, Trigon 2011; Strašnice, Trigon 2012), jednu prozaickou (Spravedlnost, Host 2000) a dva knižní rozhovory (s Ivanem O. Štampachem, 2004, a Janem Jeřábkem, 2005, oba Nakl. Lubor Kasal). Žije v Praze 10.

    Literární reflexe otiskuje nejčastěji v časopisu Tvar.

  • Jiří Zizler

    (1963), vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, literární kritik a publicista. Literární reflexe otiskuje nejčastěji v časopisech A2, Host, Souvislosti a Tvar, v Kritické příloze Revolver Revue a Literárních novinách.