Výroční ceny

Magnesia Litera 2016: Které básnické sbírky byly ve hře?

Jak se již stává tradicí, porotci Magnesie Litery v kategorii poezie se stejně jako v předchozích letech rozhodli pro Tvar poodkrýt, jakým směrem se ubíralo rozhodování o nominovaných sbírkách. Shoda se ustálila na následujících třech sbírkách v této kategorii i na nominaci v kategorii Objevu roku.

Drobná publicistika – Výročí
Z čísla 7/2016

 

Odůvodnění nominací:

Litera za poezii

Jiří Dynka: Kavárny

Dynkovo vidění zůstalo chlapecky bezelstné i v dospělosti, aniž by přehlíželo realitu v nějaké únikové fantazii, aniž by bylo naivní. Dynka má schopnost přesně a odlehčeně, ale ne jízlivě či posměšně pojmenovávat vše, co vidí – ať už jsou to všudypřítomné, zbožňované dívky v kavárnách, či obsluha mentálně hendikepovaných. Dynkova ironie je jemná, ale vždy naplněná významem. Jeho humor je zvláštní a klidný, ale úsměv po něm nemizí. „Aniž by odešel, člověk chce být tam, kde není: ano.“ I takto prostě a lakonicky je možné vyjádřit existenciální úzkost, kterou musí překonávat poutník po příliš nedosažitelném světě. Kavárny jsou průzračně čistou, neobyčejně krátkou sbírkou básní, jejíž verše se navíc velmi často opakují a variují, která je přitom dokladem autorovy vůle přijímat svět ve všech jeho podobách a vždy se dobře dívat. A my sneseme, že odejdeme z některé z Dynkových kaváren?

 

Irena Šťastná: Žvýkání jader

Básnická sbírka Ireny Šťastné je jako smršť. Verše jsou chrleny s téměř zběsilou obrazností, s vlastním tempem, někdy úsečné až nedopovězené, jindy upřeně detailní. Některé básně si přinášejí i neobvyklou formu rezignující na klasické vertikální schéma. Hned úvodní báseň připomíná mimořádně silný filmový záběr, fotogenický přízrak. Sbírka se pohybuje na ostré hraně až surrealistického řetězení a konkrétní smyslovosti. Tělesnost je tu přítomna se všemi přiznanými pachy, neduhy a slabostmi. Ovšem autorčiny niterné prožitky nejsou zakuklené v intimním osahávání ran či bolístek. Básně nehalasně prozrazují nesentimentální empatii, bolesti držené na uzdě, pozdvihovanou člověčinu.

 

Ladislav Zedník: Město jeden kámen

Básnická výpověď dospělého muže, jenž bez jakéhokoliv naparování, zato však s nadhledem geologických dob starostlivě ohledává dobu svou, svůj život i životy bližních. Po formální stránce se Zedník vědomě vyhýbá jakýmkoliv laciným efektům a nadbíhání čtenáři, sází pouze na přesnost a poctivost. Neokázalá a přitom přesná je rovněž jeho práce s jazykem, s kompozicí jednotlivých básní i celé sbírky – to vše je pro Zedníka pouze nástrojem (jakkoli dobrým), nikoli cílem. O to silněji působí étos této poezie, ne ve smyslu nějakých mravních naučení adresovaných jiným, ale jako bezděčný osobní příklad vzácné upřímnosti k sobě. Právě tento étos je zdrojem originality Zedníkových veršů, a je také zárukou toho, že přežijí…

Objev roku

Marie Iljašenko: Osip míří na jih

Změníš-li místo, změníš osud, píše se v básnické prvotině Marie Iljašenko. Její básně, podkreslené silnou narativní linkou, přinášejí do české poezie závan větru, ve kterém se ve zdánlivém bezčasí zachvívají mytologické obrazy, staré židovské a východoevropské příběhy, fragmenty dávných kultur, lidská všednodennost i tragédie. Autorka ve své debutové sbírce zrakem pozorovatele i s opatrným osobním odstupem hledá své místo ve světě a nachází genetickou i uměleckou spřízněnost napříč stoletími prostoru i dálavami času. Iljašenko píše s lehkostí poezii, která je citlivá k jazyku, řemeslně poučená i uměřená, tradiční stylově a rozmanitá motivicky. Nabízí jedinečný svět, ve kterém je snadné nechat se lapit cestovatelskou touhou plnou příslibů, prožít melancholii odjezdů a spolu s básnířkou hledat ztracený čas.

Milan Děžinský:

Jako porotce, opouštějící porotu Magnesie Litery po tříletém působení, se doputím několika subjektivních generalizací: česká poezie zřejmě nemá na to, vyprodukovat ročně víc než jen pár slušných sbírek – do deseti – a z toho dvě až tři mimořádné. Podobně tomu je u debutů, na které celkem logicky klademe jiná měřítka a slevujeme z nároků – dvě, výjimečně tři pozoruhodné prvotiny. I to je ale dobrá zpráva. To, co bude porotci nakonec vyzdviženo, je výsledkem kompromisu, který opět zcela logicky vylučuje ocenění příliš vybočující individuality. Roli totiž hraje často nejen to, co zaujme svou kvalitou, ale také určitá „diplomacie a kompenzace“ při rozhodování poroty, bez ohledu na to, jak dobře jsou kritéria nastavena. Významnou měrou pak přispívá i to, když sbírka příliš rozděluje – taková šanci na vítězství v podmínkách, jak jsou nastaveny, nemá.

Na pomoc si beru tato kritéria: 1) aby kniha byla silnou výpovědí, ale ta nestačí, pokud není její účinek podpořen řemeslem a tím, co dělá báseň básní: „jazykovým viděním“; schopností pracovat s kompozicí bás-ně i sbírky, rytmem, zvukem, ale přitom by autor neměl rezignovat na uměřenost, měl by přiznat nejistotu, váhání, nevzdávat se přemýšlení nad textem; 2) aby přinášela novou a jedinečnou kvalitu do současné poezie; 3) aby i v rámci díla autora byla sbírkou přelomovou a vrcholnou (a nebo byla debutem mimořádným).

Dle mého první a alespoň druhé nebo třetí z uvedených kritérií splňují: Milan Šedivý – Pod Hádovou zmijovkou (kniha, která by si zasloužila mnohem větší pozornost, než se jí dostává, a pro mě záležitost srdeční), Martin Poch – Cesta k lidem (autor pracuje s básnickou konvencí a očekáváními tak, že působí šok; možná je to nový impuls české poezii, na který se čeká), Ladislav Zedník – Město jeden kámen (takhle si představuji zrození klasika, který má poezii v malíčku, sbírka ze všech jmenovaných nejzralejší), Irena Šťastná – Žvýkání jader (vrcholná sbírka autorky a její životní cesty v obrazech), Jiří Dynka – Kavárny (nejlepší konceptuální sbírka roku o šesti básních, která spojuje desetiletí básníkova snažení a potvrzuje jeho unikátní pozici na české poetické scéně). Z prvotin mne oslovily Marie Iljašenko – Osip míří na jih, Zuzana Lazarová – Železná košile a Jan Kellner – Rýpat pýr. Ze sbírek, které převyšují běžnou básnickou produkci, by neměly zapadnout ani knihy Sylvy Fischerové a Adama Borziče.

 

Tomáš Gabriel:

V prvních fázích diskuse o nominacích figurovaly na pozicích osobních favoritů jednotlivých porotců tři básnické sbírky, z nichž ani jedna se nedostala mezi tři nominované. Byly to Hemisféry Kamila  Boušky, Cesta k lidem Martina Pocha a Ráno druhého dne Zuzany Gabrišové. Především první dva autoři myslím doplatili na výraznost svého tvůrčího gesta, na (pro někoho příliš) sebevědomou stylizaci. Typickou výtkou vůči velmi sebevědomě psaným dílům je celkové odmítnutí autorova gesta jako nedůvěryhodného, neautentického či nefunkčního. Přijetí dané stylizace naopak vede k celkovému přijetí. Poetiky obou autorů přitom stojí na něčem jiném než na sporu o autenticitu, který má však na výsledek volby rozhodující vliv. Na výjimečných básnických schopnostech obou autorů jsme se shodnout dokázali, ale na přijetí celých sbírek nikoli. Podobně tomu bylo s Orfickými liniemi Adama Borziče, jejichž estetizovaný patos dovede strhnout i odradit. Dovedu si teď snáze představit, jak se v minulých ročnících mohlo stát, že se ten a ten výrazný básník do nominací nedostal.

Kromě níže uvedených sbírek bych chtěl vyzdvihnout Železnou košili Zuzany Lazarové, která erotizaci skutečnosti užívá paradoxně jako metodu pro zaujetí odstupu od ní. Souborné dílo Vladimíra Mikeše doplácí právě na svou soubornost – přestože se v Pozdním sběru nacházejí výjimečné básně, přes širokodechost Poem by si celek zasloužil podstatné zúžení. Zejména Poemy trpí neustálým opakováním stále stejných formálních postupů, užitých k dynamizaci neustále se vršících vzpomínek, takže se napětí brzy ztrácí.

Z knih, které posuzovány nebyly, bych chtěl zmínit především sbírku krátkých básní Jiřího Tomáška Na písku, která nebyla přihlášena do soutěže, a sbírku Petra Krále Město je náš les, která byla bohužel diskvalifikována tím, že je datována rokem 2014, ačkoli vyšla později.

 

Martin Poch: Cesta k lidem

Poch zdánlivě staví na jednoduchých dualitách města a přírody, zvířete a člověka, vysokého a nízkého, ale v detailu se právě podobným pokusům o černobílé zachycení reality vysmívá. Skrze absurditu pojmenovává pokřivenost, kterou jsme přijali za svou a která není přístupná běžnému jazyku. Přes výjimečnou obraznost je hlavním Pochovým výrazovým prostředkem jeho specifický humor, přesně vystihující bizár dnešní normálnosti, a to do důsledků.

 

Adam Borzič: Orfické linie

Přes místy setrvačnou rozmáchlost velice koncentrovaná, velkolepá sbírka, sahající výš, než je dnes běžné se natahovat. Borzič naplno rozvíjí estetickou funkci patosu, chrlí text v básnickém vytržení, ale paradoxně i v tomto stavu dokáže suverénně volit témata, být pánem toho, co říká. Popírá tím stereotyp básníka pouze pasivně zaznamenávajícího podněty a obrazy, zároveň ale zůstává básníkem citovým, extatickým. Borzič si navíc zachoval vzácnou srozumitelnost, a to právě i v imaginativních polohách.

 

Ladislav Zedník: Město jeden kámen

Zedníkova semknutá, výrazná forma vytváří stabilní základ pro cestu do říše zkamenělin, ve které „proběhlo rozsáhlé vymírání“. Mezi trilobity a různými druhy a vrstvami hornin nacházíme také beton a zkamenělá lidská těla. Ve své třetí sbírce se Zedník osvobodil z područí dřívější možná až příliš výrazné obraznosti a dovedl ji plně využít k prosazení vlastní vize, která je překvapivě civilní.

 

Jiří Dynka: Kavárny

Mimořádně krátká sbírka, jejímž poznávacím znakem je navíc opakování, a která přesto nutí se k jednotlivým textům vracet a opájet se jejich klukovstvím a rozkošnictvím. Dynkův styl je zcela prost váhání, útlá sbírka je manifestací jeho mimořádného citu pro lehkost výrazu. Latentní erotičnost přes svou zdánlivou prvoplánovost nevyznívá sexisticky, ale spíše nezvalovsky, hravě. Přítomnost ženy jako pouze pozorované není zjednodušením, ale je vědomím odstupu, který nelze zrušit – ani sezením ve společné kavárně.

 

Kristina Láníková: Pomlčka v těle

Láníková ukazuje, že minimalismus nemusí vést k ochuzení autorského výrazu. Ten si ponechává i s pomocí minima slov. Láníková hledá pro své výtvarné koláže zvláštní formulace, které by je učinily jedinečnými i v jazyce. Originální je také její práce s metaforou tělesnosti, která překvapuje nejen svou expresivitou: „zmizela jsem po špičkách, abych nešlápla do / své mokré nohy“.

 

Objev roku

Marie Iljašenko: Osip míří na jih

Formou vyprávění, které ale nesleduje žádný děj, dokázala Iljašenko vytvořit strhující a zároveň lyrickou básnickou sbírku. Vyhýbá se extrémním polohám, ale o to bohatší je její výrazový rejstřík mezi nimi. Přes intimnější ladění básní je sbírka zaměřená ven: nejde o to sdělit, jak to a to autorka prožívala, ale zprostředkovat samu zkušenost. Smyslem jejích veršů není jinotajnost, ale samotné lyrické vyprávění, ladění čtenáře na společnou vlnu. Dobrodružně romantizující, cestovatelský nádech tak nevyznívá kýčovitě, ale spíš exoticky a svůdně.

 

 

Milena Fucimanová:

Zuzana Gabrišová: Ráno druhého dne

Citlivý, místy drsný, ale neokázale pravdivý pohled na svět. Bez kazatelství a karatelství. Verše působí přirozeně, třebaže je patrná vynalézavá a promyšlená práce s jazykem. Ani slovo navíc. Mravní aspekt. Duchovnost nalezená v soucitu, ale není v něm utopená. Básně působí jako antimeditace. Otevřeno k otázkám (i pochybovačným). Věcnost převládá nad představivostí. Lyrický subjekt není potlačen, ale necpe se čtenáři až pod nos.

 

Sylva Fischerová: Sestra duše

Oceňuji dvojpólovost sbírky. Filosofický nadhled je znát, ale není v popředí. Vědomé balancování mezi vysokým a nízkým. Schopnost najít poetické i v naprosté všednosti – některé básně působí jako ony      pověstné polévkové konzervy, přetavené v umělecký projekt. Méně metafor, více pozorování. Volný verš až na hranici prozaického vyjádření. Básně inklinují k epickému vyjadřování, příběh – miniatura. Osobní impuls není prvoplánově zdůrazněný.

 

Jan Kellner: Rýpat pýr

Naprosto překvapivý i odvážný způsob, jak lze oživit i zdramatizovat lyrické vnímání skrze slova odborná. Jazyk plně respektuje syntax, a přesto má nezaměnitelnou schopnost souvětí ozvláštnit:   hromadění slovesných podstatných jmen, hodnotící přívlastky. Vědění a intuice se nepřebíjejí, prostor nastaven jako cyklistická trasa, čas jako zkušenost i prožívání okamžiku. Kompozice sbírky je promyšlená, přímočará. Sbírka je dynamická, autor se snaží vyjádřit co nejvíc – místy působí jako dramatická reportáž. Objev roku.

 

Adam Borzič: Orfické linie

Básně jsou rozsáhlé, někde možná nad míru, vnitřní konstatování se střídá s věcným pohledem. Oceňuji přirozené skloubení poznaného a viděného. Takový novodobý boj duše s tělem. Veskrze moderní, ale s mytickými kořeny. Symbolika – masité jablko plné červů. Některé obrazy nejsou zcela nové – odraz tváře ve vodě, ale nabízejí nové otázky. Je tu vliv četby, filmu, autor přiznává vlivy, které na něho působily. Borzič si nedělá starosti, jestli je jeho potencionální čtenář stejně sečtělý. Ale proč by měl? Odvážná projekce času a světla – až skoro fotogenické vidění. Vnitřní polemika s tradicí – tam jde podle mne nejdál. Ale neběží tu o negaci.

 

Antonín Přidal: Zpovědi a odposlechy

Možná ta sbírka osloví hlouběji starší čtenáře. Je to přirozená životní bilance, oceňuji syrovou pravdivost, ale žádné niterné drásání. Autor má smysl pro hravost – je to vidět v jeho obraznosti. Má rovněž smysl pro humor, především slovní, suchý humor. Sbírka předpokládá podobně naloženého čtenáře. Verše, jakkoli věcné, nejsou zcela doslovné. Něco za nimi. Detail a panorama. Kultivovanost projevu je samozřejmostí.

 

 

Ivo Harák:

Jiří Dynka: Neuvěřitelně svobodné zacházení s tzv. tradicí. Stručné, hutné, významově nasycené. Přestože nerozsáhlá knížečka, pro mne věc zásadní.

Ladislav Zedník: Nyní už bez básnických ornamentů. Zralá, byťsi snad až příliš tradiční poezie.

Vladimír Mikeš: Reprezentativní, byť místy kvalitativně nevyvážený soubor celoživotního básnického díla. Paradoxně, ale přece: Objev roku.

Kristina Láníková: Nežensky sevřené, neupovídané. Přesné.

Vladimír Šrámek: Poezie všedního dne ještě po padesáti letech. A tedy subverzivní, postmoderně ironická. Netradičně o tradičních hodnotách.

 

Božena Správcová:

Domnívám se, že každý kritik má nějaká kritéria, byť třeba nevyřčená. Není povinen je explicitně vyvěšovat nade dveře, ale na vyzvání by nejspíš měl být schopen je předložit. Účast v porotě takovou výzvou je; svá kritéria tedy předkládám:

Od básníka v prvé řadě požaduji básnický výkon, čímž myslím účinnou (tj. odvážnou, riskantní, výraznou, zkrátka působivou) práci s jazykem, rytmem, kompozicí básně, ale i s kompozicí celku.

Zmíněný básnický výkon však nesmí být samoúčelný, autor musí mít co sdělit (nikoli pouze budovat svou pózu, opevňovat se v ní, naparovat se, jak je chytrý, vzdělaný, citlivý, jak mu to rýmuje apod.)

Ono něco, co básník sděluje, musí být nepolapitelné jinou literární formou než veršem.

Autor prostřednictvím svých veršů jde s kůží na trh (riskuje posměch, nepochopení, zranění na citlivých místech apod.) a jeho poezie musí přežít více než jedno čtení.

Nominované sbírky uvedená kritéria z mého pohledu splňují. Napsáno a řečeno o nich bylo dost a zajisté se jim dobře povede i bez mého dalšího komentáře. Uvedená kritéria však splňují i další básnické sbírky, které se do trojice nominovaných na cenu Magnesia Litera z různých důvodů nedostaly. Právě o těch bych se ráda zmínila:

V první řadě jde o výtečnou knihu Jinak a jinam Pavla Rajchmana (autor a jeho nakladatel se rozhodli o Literu nesoutěžit) a o Hemisféry Kamila Boušky – obě knihy byly košatě recenzovány v minulých číslech Tvaru, odkazuji tedy na tyto recenze (v případě Pavla Rajchmana také na následný polemický text Igora Fice) – a především na tyto sbírky samotné. Dále mne mile překvapila kniha Milana Šedivého Pod Hádovou zmijovkou – tu bohužel nakladatel do soutěžní krabice dodal tak pozdě po uzávěrce, že už ji porota jako celek jaksi nestihla absorbovat. Zaujala mě svou barevnou imaginací, ale i zkušenou rukou a nadhledem. Pozoruhodně sevřeným a smělým básnickým útvarem pro mě zůstává Pomlčka v těle Kristiny Láníkové, která si, ač uzavřena v úzce vymezeném intimním mikrosvětě, dokázala odpustit všechna poetická a myšlenková klišé a urputně se drží svého – a právě tím je překvapivá a originální. Sympatický je debut Jana Kellnera Rýpat pýr. Také ten ve mně vzbuzuje radost plastičností a trefností básnického vidění, za kterým však lze tušit pevný autorský postoj a také… talent.

Ačkoli se vyjadřuji z pozice porotce, jehož úkolem je vybrat tři, resp. jeden opus na úkor ostatních nevybraných, uklidňuje mne, že zastánci poezie si bezpochyby už dávno prošli i ostatní básnické sbírky, které v loňském roce vyšly, a četli a hledali si v nich na vlastní pěst. Protože závodění v poezii je samozřejmě jen taková kratochvilná hořčíková hra – na rozdíl od poezie čtení a psaní, což jsou činnosti smrtelně vážné.

 

 

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.