Rozhovor s Danielem Hermanem

Literatura má i v digitální epoše svou váhu

Literatura má i v digitální epoše svou váhu. Je třeba touto formou kultivovat českou společnost a já budu rád, když k tomu toto centrum bude moci přispět.

Rozhovor s Danielem Hermanem Z čísla 20/2016

V říjnu jste se oficiálně setkal s tibetským dalajlámou, který přijel do České republiky na konferenci Forum 2000, a někteří vrcholní politici včetně prezidenta a premiéra se od tohoto vašeho kroku veřejně distancovali. Čekal jste takovou reakci? Jak to celé vnímáte teď z odstupu času?

Pokládám si za čest, že jsem mohl Jeho Svatost tibetského dalajlámu přivítat zde na ministerstvu kultury, protože ho považuji za jednu z nemnoha morálních autorit současného světa. Přijíždí sem pravidelně na Forum 2000, a chci, aby tu byl i nadále vždy vítán, tak jako za prezidenta Václava Havla. Pokládám to za naprosto legitimní, protože je to jeden z představitelů významného náboženského směru a ministr kultury České republiky je mimo jiné odpovědný za kontakt s církvemi a náboženskými společnostmi. Přijde mi to tedy naprosto adekvátní a logické. To, co mi adekvátní nepřijde, je reakce určité části politického spektra. Já se stále ptám, proč bylo potřeba, aby se k tomu nejvyšší ústavní činitelé vyjadřovali? Domnívám se, že to není ze strany Číny vyvážené a že se jedná až o jakýsi diktát. Není pro mě přijatelné jakožto pro člena demokratické vlády svobodné České republiky a členské země Evropské unie, aby nám kdokoliv, i když je to velmoc, diktoval, s kým a kde se můžeme setkat. To je pro mě opravdu „přes čáru“ a nemohu něco takového akceptovat. Proto jsem od začátku, už když se odehrávaly podobné diskuse před dvěma lety, říkal, a teď jsem to znovu zopakoval, že je pro mě nepřijatelné, abych podléhal jakémukoliv nátlaku a sliboval, že se nesetkám s dalajlámou. Už samotná tato otázka či žádost je tak absurdní, že ukazuje, že tady něco není v pořádku. Má se jednat o rovnocenný dialog, jak se píše v dokumentech, například ve Společném prohlášení o navázání strategického partnerství mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou z března tohoto roku, a toto rovnocenný dialog určitě není. Navíc odřeknutá návštěva mého stranického kolegy ministra zemědělství Mariána Jurečky v Číně – to jsou přece věci, které nejsou v pořádku. Takže já se domnívám, že tato kauza ukázala určitý stav naší společnosti. Dostávám obrovské množství podpůrných signálů – dopisů, e-mailů, osobních ujištění, což je velmi pozitivní, ale je vidět, že společnost je názorově rozvrstvená. Jsou tady dva úhly pohledu. Jeden má blíže k zohledňování ekonomických zájmů, ale faktická čísla nejsou nijak závratná, takže řeči o tom, že to kazí obchod mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou, dle mého úplně nesedí, což nakonec potvrdil i sám ministr financí. A druhý pohled je lidskoprávní, linie Václava Havla, na kterou nesmíme zapomínat. A k té já se hlásím.

Jaké byly reakce ze zahraničí, ať už v tisku, nebo v rovině osobní?

Co se zahraničního tisku týče, zaregistroval jsem reakce v americkém, německém, izraelském, holandském a kanad- ském… Osobních reakcí se mi dostalo dvou: jedna byla ze strany kanadské velvyslankyně a druhá od zástupců Bavorska, neboť tu byla na návštěvě předsedkyně Bavorského zemského sněmu. Obě ty reakce byly podpůrné.

Obraz Česka ve světě spoluvytváří i resort kultury, v jehož čele stojíte. Podle údajů na webu ministerstva financí pracujete s rozpočtem ve výši cca 11,7 miliard korun…

Pokud máte na mysli letošní rok, pak ano. Pro rok 2017 usiluji o navýšení na 12,5 miliardy korun.

Je součástí této sumy i částka, která se odvádí církvím a náboženským společnostem?

Načítá se.

Načítá se.

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.