Literatura má i v digitální epoše svou váhu

Rozhovor s Danielem Hermanem

Literatura má i v digitální epoše svou váhu. Je třeba touto formou kultivovat českou společnost a já budu rád, když k tomu toto centrum bude moci přispět.
Literatura má i v digitální epoše svou váhu | foto

V říjnu jste se oficiálně setkal s tibetským dalajlámou, který přijel do České republiky na konferenci Forum 2000, a někteří vrcholní politici včetně prezidenta a premiéra se od tohoto vašeho kroku veřejně distancovali. Čekal jste takovou reakci? Jak to celé vnímáte teď z odstupu času?

Pokládám si za čest, že jsem mohl Jeho Svatost tibetského dalajlámu přivítat zde na ministerstvu kultury, protože ho považuji za jednu z nemnoha morálních autorit současného světa. Přijíždí sem pravidelně na Forum 2000, a chci, aby tu byl i nadále vždy vítán, tak jako za prezidenta Václava Havla. Pokládám to za naprosto legitimní, protože je to jeden z představitelů významného náboženského směru a ministr kultury České republiky je mimo jiné odpovědný za kontakt s církvemi a náboženskými společnostmi. Přijde mi to tedy naprosto adekvátní a logické. To, co mi adekvátní nepřijde, je reakce určité části politického spektra. Já se stále ptám, proč bylo potřeba, aby se k tomu nejvyšší ústavní činitelé vyjadřovali? Domnívám se, že to není ze strany Číny vyvážené a že se jedná až o jakýsi diktát. Není pro mě přijatelné jakožto pro člena demokratické vlády svobodné České republiky a členské země Evropské unie, aby nám kdokoliv, i když je to velmoc, diktoval, s kým a kde se můžeme setkat. To je pro mě opravdu „přes čáru“ a nemohu něco takového akceptovat. Proto jsem od začátku, už když se odehrávaly podobné diskuse před dvěma lety, říkal, a teď jsem to znovu zopakoval, že je pro mě nepřijatelné, abych podléhal jakémukoliv nátlaku a sliboval, že se nesetkám s dalajlámou. Už samotná tato otázka či žádost je tak absurdní, že ukazuje, že tady něco není v pořádku. Má se jednat o rovnocenný dialog, jak se píše v dokumentech, například ve Společném prohlášení o navázání strategického partnerství mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou z března tohoto roku, a toto rovnocenný dialog určitě není. Navíc odřeknutá návštěva mého stranického kolegy ministra zemědělství Mariána Jurečky v Číně – to jsou přece věci, které nejsou v pořádku. Takže já se domnívám, že tato kauza ukázala určitý stav naší společnosti. Dostávám obrovské množství podpůrných signálů – dopisů, e-mailů, osobních ujištění, což je velmi pozitivní, ale je vidět, že společnost je názorově rozvrstvená. Jsou tady dva úhly pohledu. Jeden má blíže k zohledňování ekonomických zájmů, ale faktická čísla nejsou nijak závratná, takže řeči o tom, že to kazí obchod mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou, dle mého úplně nesedí, což nakonec potvrdil i sám ministr financí. A druhý pohled je lidskoprávní, linie Václava Havla, na kterou nesmíme zapomínat. A k té já se hlásím.

Jaké byly reakce ze zahraničí, ať už v tisku, nebo v rovině osobní?

Co se zahraničního tisku týče, zaregistroval jsem reakce v americkém, německém, izraelském, holandském a kanad- ském… Osobních reakcí se mi dostalo dvou: jedna byla ze strany kanadské velvyslankyně a druhá od zástupců Bavorska, neboť tu byla na návštěvě předsedkyně Bavorského zemského sněmu. Obě ty reakce byly podpůrné.

Obraz Česka ve světě spoluvytváří i resort kultury, v jehož čele stojíte. Podle údajů na webu ministerstva financí pracujete s rozpočtem ve výši cca 11,7 miliard korun…

Pokud máte na mysli letošní rok, pak ano. Pro rok 2017 usiluji o navýšení na 12,5 miliardy korun.

Je součástí této sumy i částka, která se odvádí církvím a náboženským společnostem?

Ano. Je to zhruba 28 %.

Jaká částka šla v roce 2016 přímo na podporu literatury a s jakou částkou počítáte pro rok 2017?

Přímo na literaturu šlo v tomto roce 52 milionů, v příštím roce by to mělo být 57 milionů korun. Jak vidíte, snažíme se i tuto část finančních prostředků navyšovat. Třeba na překlady chci v příštím roce uvolnit částku 8,5 milionů a na literární časopisy a různé literární akce 22 milionů korun.

Zmiňujete překlady, literární časopisy, akce… Co ještě je pod pojem „podpora literatury“ zahrnuto?

Jedná se o vydávání neperiodických publikací a literárních periodik, o podporu překladů české literatury v zahraničí, o projekt Česká knihovna (projekt MK ČR podporující nákup nekomerčních titulů uměleckých děl české literatury, české ilustrované beletrie pro děti a mládež, děl literární vědy, kritiky a věd příbuzných pro veřejné profesionální a vybrané vysokoškolské knihovny – pozn. red.) a samozřejmě o propagaci současné české literatury v zahraničí. To vše se dá do těch 52 milionů v letošním roce zahrnout. Může se to zdát málo, ale ta částka kontinuálně roste a pro příští rok, jak už jsem řekl, chci dosáhnout navýšení o 5 milionů korun.

Přiznám se, že mě velmi příjemně překvapilo vaše pochopení pro oblast literatury, výsledkem čehož by mělo být otevření literárního centra k 1. lednu 2017. Stále to platí, nebo tomu stojí ještě něco v cestě? A je už jasné, kde bude centrum sídlit a jaká bude náplň jeho činnosti?

České literární centrum by mělo začít pracovat v lednu 2017 a já doufám, že se to podaří. V současné chvíli vedeme jednání o vhodných prostorech, ale už teď mohu říct, že bude určitě sídlit v Praze. Pokládám to za velice důležité, protože literatura má i v digitální epoše svou váhu. Je třeba touto formou kultivovat českou společnost a já budu rád, když k tomu toto centrum bude moci přispět. Předpokládáme, že bude fungovat pod brněnskou Moravskou zemskou knihovnou, počítá se s pěti až osmi zaměstnanci, ale konkrétní rozpočet ještě není přesně definován. Náplň centra by se měla týkat jakéhosi propojení a sjednocování stávajících aktivit na podporu české literatury, a to nejen směrem ven na mezinárodní trh, ale i dovnitř, na trh domácí. Centrum by mělo prezentovat českou literaturu na zahraničních knižních veletrzích a literárních festivalech, organizovat tvůrčí pobyty pro zahraniční bohemisty nebo překladatele v Čechách, zajišťovat bohemistický seminář a pořádat autorské večery, diskuse, výstavy a podobně. Zapomenout nesmíme ani na meziresortní Národní program na podporu čtenářství, který připravujeme spolu s MŠMT.

Promiňte, centrum bylo zařazeno pod MZK v Brně, přestože bude sídlit v Praze?

To navazuje na celou řadu aktivit, které jdou tímto směrem. Znamená to také, že nebudeme začínat úplně na zelené louce. Jde mi ale ještě o něco jiného – o propojení činnosti regionů a hlavního města, a právě toto může být zajímavé provázání Moravy a Prahy. Ale hlavně to ukazuje na komplexnost celé české literatury, která není omezena jen na nějaký konkrétní region. Velmi důležitým faktorem jsou bezesporu dosavadní zkušenosti a erudovanost ředitele Moravské zemské knihovny profesora Tomáše Kubíčka.

Svatava Antošová

(1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Literatura má i v digitální epoše svou váhu
Související texty