Lidé
(1945), poslední knihou, kterou vydala, je sbírka Tajné ohně obsahující předchozí Neviditelné jistoty a Čas věčnost (Malvern, 2020). Verše se toho roku neuváděly, uvádět nemohly, na scéně byly veřejné choroby. Kdoví, kde tyto Ohně hoří (byly k tomu oceněny Literárním fondem). Pod tlakem zjevných i tajných událostí zatím v sešitech a na papírových útržcích přibývaly poznámky a zápisy, jež nenápadně krystalizovaly v poezii. V poezii mimo žánry, smí-li se to tak říct. Obsahují, co nemůže pojmout ani román, ani lyrický útvar, v chronologickém řazení mají pracovní název Ze zkoušek z lidskosti. Jako poezii publikovala autorka kromě Tajných ohňů také sbírku básní Slyšet obrazy (Malvern, 2018), řadu próz – například Slabikář otcovského jazyka, Druhé loučení a Rozptýlené podoby – a Eseje o české literatuře, věnované největším autorům dvacátého století a Janu Komenskému (Pulchra, 2014). Dále vyšly časopisecky publikované verše i eseje a epochální román Každá věc ať dospěje na své místo (Torst, 2015). Tvar zde přináší první ukázky ze Zkoušek lidskosti.
Jindřich Nosek
O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.
Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)
Po dlouhé době má Itálie velkou literární událost, ale to není nejdůležitější. Rozhodující je, že všechno tu šlo úplně jinak, jiným směrem, jinými cestami, jinými hodnotami než stále únavnější knižní velkokšeft.
Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.
K Vašim stým narozeninám se teď můžeme společně ujistit, že krása je nesmrtelná.
O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.
Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog.
Poslední rok je bohatý na pozoruhodné tituly z oblasti literární esejistiky. Z překladové literatury se k nám konečně dostává slavný esej Harolda Blooma Úzkost z ovlivnění, z domácí tvorby před časem vyšel soubor esejů a statí Petra Krále Vlastizrady (oběma knihám se rovněž dostane náležité pozornosti v některém z následujících čísel Tvaru). Mezi mimořádnými publikacemi z tohoto oboru září kniha Sylvie Richterové, lakonicky nazvaná Eseje o české literatuře, tvoří ji výbor z autorčina esejistického díla z let 1975–2015. Čtenář v ní nalezne texty již knižně i časopisecky publikované u nás i v cizině a dále dvě nová zamyšlení nad Čapkem, jež jako celek vycházejí vůbec poprvé.
Kniha Sylvie Richterové Eseje o české literatuře není, jak by se snad mohlo zdát, jen poněkud obohaceným souborným vydáním jejích tří předchozích esejistických knih, které zde již vyšly v rozmezí let 1991–2004.
Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)
Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)
Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)
Po dlouhé době má Itálie velkou literární událost, ale to není nejdůležitější. Rozhodující je, že všechno tu šlo úplně jinak, jiným směrem, jinými cestami, jinými hodnotami než stále únavnější knižní velkokšeft.
K Vašim stým narozeninám se teď můžeme společně ujistit, že krása je nesmrtelná.
Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé.
Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.
Román napsaný ve znamení „bezvýznamnosti“ jako by vyzýval k vážnému, nekonečnému hermeneutickému hledání.
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru
