ptá se Adam Borzič

Kramaření v tajnostech

Rozhovor s Boženou Správcovou

S básnířkou Boženou Správcovou o Já, roztříštěnosti i kritice nezaplacené…

Minulé číslo Tvaru jsme věnovali klasické čínské literatuře, tak se na úvod vydáme hedvábnou stezkou: vím o tobě, že se věnuješ tchaj-ťi. Co pro tebe znamená? Jak ses k němu dostala?

O tchaj-ťi jsem poprvé slyšela od grafologa Jana Jeřábka. Mluvil o něm tak pěkně a často, až jsem si na to zvykla jako na takovou jeho osobní zvláštnost, a přestala to vnímat. Pak jsem ale jednou šla z nákupu a uviděla na sloupu inzerát, že čínská škola bojového umění otevírá kurz pro začátečníky. V té době jsem zrovna nějak trpěla nedostatkem pohybu, a tak jsem moc neváhala… 

A kolik let tchaj-ťi cvičíš?

Čtrnáct. Ale to je jedno, záleží spíš na tom, jak moc to bereš vážně.

A jak moc to bereš vážně?

Poslední dva roky dost. To cvičení je docela komplikované, člověk se na něj musí opravdu soustředit. Aspoň po tu dobu, kdy cvičíš, musíš bezpodmínečně přestat myslet na cokoliv jiného. Nejen že se při tom rozpustí zbytečné svalové napětí a různé tělesné zkrouceniny, do kterých se během dne maně naskládáš, ale rozpustí se i lecjaké zkrouceniny mentální. Když pak z tělocvičny odcházíš, jsi lehčí, tak trochu letíš. Spousta věcí se najednou jeví jako méně naléhavé než před dvěma hodinami.

A je to taky svého druhu meditace…

V některých příručkách se píše, že je to meditace v pohybu.

Zajímá tě filosofie, která tchaj-ťi zakládá? Taoismus a další nauky? Nebo ten duchovní rozměr vnímáš spíš na pozadí praxe?

Zajímá, ale žádný znalec těchto nauk ze mne nikdy nebude. Spíš se je snažím skromně praktikovat – při cvičení, ale třeba i při jízdě metrem.

Vzhledem k tomu, že tvůj mistr je Číňan, zarazilo tě něco na „čínském“ způsobu myšlení? Je to „vyjevení jiného“? Anebo se podobá našemu západnímu myšlení a lze je přemostit?

Já myslím, že čínské myšlení je ještě mnohem „jinější“, než to na první pohled vypadá. Čínská kultura je prastará a zkušená a je doma v úplně jiných podmínkách než ta naše (teď myslím i třeba takové detaily, jako je vlhko a vedro, které je podle mne příčinou krásy a všudypřítomnosti vějířů, nebo mlhy a mlžné opary, ve kterých nádherně vyniká černá, červená a další jasné barvy…). Obsahuje ale i zkušenost několika posledních generací, zahrnující např. válku, kulturní revoluci, hladomor, politiku jednoho dítěte, a také méně nápadné věci jako permanentní nával v ulicích, nulové soukromí a nelítostnou konkurenci ve všem… Například náš ještě stále tak oblíbený individualismus, šokování měšťáka a bourání zažitých pořádků Číňané chápou jako výraz politováníhodné hlouposti. Pro nás je zase třeba naprosto nemožné proniknout do soustavy jejich společenských pravidel, můžeme se jim leda bezmocně smát, ale ona asi nevznikla jen tak z dlouhé chvíle – Číňany nejspíš staletí naučila některé emoce a jejich projevy ritualizovat (a tím odosobnit, ztlumit), aby jim to jejich „mraveniště“ neexplodovalo. Ale i v Číně se v poslední době děje něco, čemu sinologové říkají „westernizace“ a co jejich tradiční hodnoty převrací naruby…

Ve vinohradském Wushucentru jistěže občas vznikne nějaká záhadná situace – když třeba my Evropané řekneme nebo provedeme něco, co Číňané chápou jako nezdvořilé, případně naopak. Zároveň se ale ví, že to nebylo naschvál, je tam z obou stran spousta dobré vůle k přemostění, jak říkáš. 

Když se ještě vrátím k postavě mistra, ve sbírce Strašnice máš výraznou expresivní báseň nazvanou „Mistr“. Jak moc souzní báseň s postavou konkrétního mistra?

Ty mě zkoušíš, viď? Ne, autorský komentář básně nebude.

A co to vůbec znamená „mít mistra“? Jak tě znám, sotva si dovedu představit, že by si tě někdo úplně podmanil, ale přeci jen je to specifická podoba vztahu, alespoň na Východě…

Tradiční východní vztah mistra a žáka si asi jen těžko dokážeme představit. Můj mistr tradiční východní oddanost od žáků nevyžaduje, jednak už je v Evropě dost dlouho a ví, co je reálné, jednak by to možná ani jemu samotnému nesedělo, není to asi ten pravý „guruovský“ typ. Přesto je vztah žáků k němu jiný než třeba k učiteli v jazykovce nebo v hudebce. Míň se tu mluví a víc se ví, tuší, vnímá. Má tě přečteného, ne podle toho, co říkáš, čte si v tvém držení těla, v pohledu, ve způsobu dýchání a tak. Ale to ještě nic neznamená, aspoň ne hned… Musíš taky něco předvést. Ani ne tak šikovnost nebo obratnost, spíš vytrvalost (aby mu stálo za to se tebou zabývat), a taky něco jako charakter, co jsi vlastně zač.

Je příjemné důvěřovat, že mistr ví, co říká, a že také ví, proč to říká právě tobě a právě teď (a ne třeba před pěti lety, kdy bys to nepobral a bylo by to zbytečné). A taky že to, co po tobě chce, má nějaký smysl, i když ti ho zrovna moc podrobně nevysvětlil. Důvěřovat, že má smysl i to nevysvětlování. Ano, chce to určitou dávku pokory.

Bylo těžké tenhle přístup v sobě probudit? Oddat se? Přeci jen je to vztah k autoritě…

Ani ne. Ale má to určité fáze: než se člověk rozhodne nějaké autoritě oddat, musí ji dost důkladně a kriticky prozkoumat. Nebo já to aspoň tak dělám. Pořád ale mluvíme o autoritě jen v nějakém oboru lidského konání, oddat se jedné jediné autoritě absolutně, s tím mám (bohužel?) problém.

A v kontextu tvé biografie, jak se vyvíjelo téma autority?

No právě. Taková ta dětská touha odevzdat se dobrotivé otcovské autoritě, která všechno ví a myslí to se mnou dobře, ve mně byla, ale moc to nešlo. V rodině jsem měla dvě dost charismatické autority, které se však navzájem potíraly. Takže jsem chvílemi fandila dědovi, chvílemi otci, chápala pohnutky obou, ale zároveň jsem ani jednu z těchto autorit nedokázala brát beze zbytku.

Když na chvíli uděláme exkurz do literatury, existovaly pro tebe nějaké autority v literatuře? Nemyslím oblíbené autory, ale opravdu autority.

Myslíš literární vzory, nebo živé lidi? Literární autority bych asi dokázala vidět spíš v konkrétních artefaktech než v jejich autorech. Pokud jde o lidské autority, těžko je mi oddělovat ty literární od neliterárních, trochu se mi to překrývá. Ale dobře – velkou autoritu pro mě představoval D. Ž. Bor. To byla autorita krásná, jiskrná, sváteční. Autoritou všedního dne ale pro mne byl za mého působení v Tvaru Lubor Kasal – to jsem pořádně pochopila až dodatečně. Nikdy se nepotřeboval šéfovsky předvádět, a jako šéfredaktor se tudíž autoritativně neprojevoval. O zásadních věcech ale rozhodoval tiše a sám, moc dobře věděl, že odpovědnost padá na jeho hlavu. Diskutovat dokázal velice věcně, aniž by se cítil ohrožen nebo osobně napadán. Diskuse uvnitř redakce tedy bývaly časté, zuřivé a velice plodné. To mi najednou chybí.

V literárním životě?

Ano. Zjišťuji, že tenhle přístup není samozřejmý. Často ona konkrétní věc, o které se jakoby diskutuje, skutečným tématem diskuse není, spíš to bývá uražená ješitnost, boj o moc, strach nebo čert ví vlastně co. Lidi jako by mnohem víc trápilo to, že s nimi někdo nesouhlasí, než nějaká podstata problému.

Provokativně se zeptám: není to proto, že ty sama působíš jako autorita a lidi se bojí s tebou vstoupit do konfrontace? Vnímáš se jako autoritu?

Ne. Ale občas zaregistruju, že se mě někdo bojí.

A jak s tím pracuješ? To o něčem vypovídá…

Když to zjistím, jsem z toho otrávená a nevím, co si počít.

Když se ještě vrátím k tchaj-ťi: ovlivnilo tvé chápání poezie? Už jen jak se ty jednotlivé cviky jmenují, ukazuje propojení s básnickým vesmírem…

No, ono se v Číně poeticky jmenuje skoro všechno, od čaje (Obočí dlouhého věku) až po náměstí (Nebeského klidu). Ale vliv tchaj-ťi na chápání poezie… bych hledala snad jedině v tom, že si navykneš trochu víc bojovat (sám se sebou), získáš možná sám od sebe zdravější odstup. Zřetelněji vidíš, když se ti do psaní cpe ego. Tedy ono se tam cpe vždycky – ale někdy tak, jak to opravdu nechceš.

Božena Správcová

(1969, Praha), do roku 2012 pracovala v redakci Tvaru. Vydala několik básnických knih (Guláš z Modrý krávy, MF 1993; Výmluva, ČS 1995; Večeře, Host 1998; Požární kniha, Trigon 2004; Východ, Trigon 2011; Strašnice, Trigon 2012), jednu prozaickou (Spravedlnost, Host 2000) a dva knižní rozhovory (s Ivanem O. Štampachem, 2004, a Janem Jeřábkem, 2005, oba Nakl. Lubor Kasal). Žije v Praze 10.

Profil

Adam Borzič

(1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, a Orfické linie (Malvern, 2015). Ukázky z jeho poezie byly přeloženy do několika evropských jazyků. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Kramaření v tajnostech
Související texty