Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností. Nezávislost žádala už v srpnu 1945 Indonésie, Ho Či-min vyhlásil v září téhož roku nezávislost Vietnamu a Francouzi po ostudné porážce roku 1954 odcházeli z Vietnamu, Laosu a Kambodže. Britové vyklidili Indii a Pákistán, později Cejlon, Barmu a Malajsko. Asie se svými dávnými autochtonními kulturami byla svobodná. V 50. letech přišla na řadu Afrika. Specifický případ opožděné a konflikty provázené dekolonializace portugalských kolonií pojednává v tomto čísle Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové.

Manchesterský V. panafrický kongres v roce 1945 nastolil požadavek svobody pro Afriku, ale samotní uvážlivější afričtí politikové radili nespěchat s osvobozováním umělých států, v nichž kdysi Evropané na podivně konfigurovaných teritoriích pospojovali různá etnika. Přerod afrických kolonií Francouzů a Britů v samostatné státy, který probíhal v 50. a 60. letech, se mnohdy neobešel bez krvavých konfliktů, pozornost a kritika mezinárodního společenství se ovšem soustředila na dva typy nezávislosti, které se obracely proti Afričanům: Jihoafrická republika se roku 1961 odtrhla od Británie jen proto, aby udržela apartheid a mohla dále ovládat i Jihozápadní Afriku (Namibii). Běloši v (Jižní) Rhodésii vyhlásili v listopadu 1965 jednostrannou nezávislost, aby zabránili svým Afričanům podílet se na moci. Jako archaismus chápala v té době Afrika i poslední koloniální impérium, portugalská území Kapverdy, Portugalská Guinea, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Angola a Mosambik.

Neúspěch asimilace v „zámořských provinciích“

Od roku 1415 portugalští kapitáni zastavovali u afrického pobřeží, kde pak v obchodních stanicích vyměňovali evropské zboží za africké. Po dlouhá staletí malý evropský národ ovlivňoval z moře několik kontinentů, i když oceány ovládli konkurenti. V africkém prostředí plném válek a nemocí se Portugalci drželi jen díky početným míšencům. Z hrstky bělochů a většiny Afričanů vznikly zcela nové národy na dříve pustých Kapverdách a na Svatém Tomáši a Princově ostrově. Portugalské monarchistické i republikánské ústavy vždy počítaly k národnímu teritoriu i zámořské země, kde fungovali portugalští guvernéři, třeba poplatní místním náčelníkům. Po první světové válce využili Portugalci relativního klidu a posílili soužití s Afričany na kontinentě bělošskou kolonizací i novou ideologií. V roce 1928 se nejdůležitějšího rezortu financí chopil António de Oliveira Salazar. Svůj zbídačený a z velké části negramotný národ posiloval připomínkou slavných dob, kdy Portugalci ovládali světové oceány. Čas expanze a objevů ztělesňovala dosud velká, ale zanedbaná koloniální říše. Salazar převzal v roce 1930 nakrátko i ministerstvo kolonií a Koloniálním zákonem zahájil snahy o lepší správu i výtěžnost pěti afrických a tří asijských zámořských zemí. Ústava Salazarova autoritativního Nového státu z roku 1933 opět chápala Portugalsko jako unitární multikontinentální stát od Azorských ostrovů až po Timor a Macao. Konference, výstavy, publikace věnované koloniím a další akce akcentovaly velikost impéria.

Protože Portugalsko zachovalo v druhé světové válce neutralitu a brzy poté se stalo zakládajícím členem NATO, uchovalo si i kolonie. Ve změněném světě prohlásil ústavní dodatek z roku 1951 kolonie za „zámořské provincie“ jednotného státu. Manévr však vzbudil nevoli, protože jen jinak pojmenovával koloniální pořádek. V roce 1954 odřízli indičtí aktivisté od „Portugalské Indie“ část goánského území zvaného Nágar-Havélí. V portugalském „zámoří“ poukazovali sami vzdělaní Afričané na to, že staleté „civilizační poslání“ bělochů mnoho nepřineslo. Zaostalé školství i zdravotnictví stále vedli misionáři, trvalo dělení na plnoprávné „nedomorodce“ a neplnoprávné „domorodce“, nepatrná skupina „asimilovaných“ Afričanů dokumentovala neúspěch politiky jazykového a zvykového poevropšťování lidí s jiným kulturním základem.

V 50. letech založil Holden Roberto Svaz národů Angoly (UPA) a levicoví intelektuálové utvořili z několika skupinek Hnutí za osvobození Angoly (MPLA). V Portugalské Guineji se Amílcar Cabral postavil do čela Africké strany za nezávislost Guineje a Kapverd (PAIGC), koncem dekády tvořili osvobozenecké organizace v exilu i Mosambičané a obyvatelé Svatého Tomáše a Princova ostrova. Portugalský kolonialismus se zdiskreditoval v roce 1953 masakrem protestujících domorodců na ostrově Svatého Tomáše, v roce 1960 i pobíjením protestujících Angolanů v Catete a masakrem shromážděných mosambických nespokojenců v městečku Mueda. Takové excesy už nebylo možné tolerovat. V únoru 1961 začala přepadem kasáren a vězení v Luandě válka proti portugalské správě Angoly. V pouhých dvou prosincových dnech téhož roku zabrala armáda Indické republiky Diu, Damão a Gou tvořící „Portugalskou Indii“ a vyhnala odtud evropské správce přítomné zde od doby Vasca da Gamy.

Koloniální válka

Z Afriky Portugalci odejít nehodlali. Argumentovali svou staletou přítomností a tím, že i ty největší zámořské součásti impéria jako Angola nebo Mosambik jsou vlastně portugalským výtvorem. Zhroucení rasového smíru v Angole je donutilo zahájit dalekosáhlé reformy. Od roku 1961 měli všichni obyvatelé portugalské občanství, zakládaly se univerzity v Luandě a v Lourençu Marques, investice z rozvojových programů začaly měnit města, industrializaci doplnila bělošská kolonizace zlepšující i agrární zázemí center. Zamýšlený ideál správy představil angolský propagační leták s obrázkem bílého chlapce a černé holčičky, kteří se drží za ruce a kráčí k míru a štěstí.

Ale bylo pozdě. Angolští nacionalisté z UPA (pozdější FNLA) 15. 3. 1961 nelidsky zmasakrovali bělochy i katolické černochy na severu Angoly. Stejnou nesmiřitelnost projevovali partyzáni z MPLA. Počátkem roku 1963 zahájili válečné operace i partyzáni v Portugalské Guineji; v bahnitém terénu této země řek a ostrovů byly drobné výpady bojovníků úspěšnější než moderní technika koloniální armády. Přepadem obce Chai v severním Mosambiku se v roce 1964 otevřela další fronta. Také partyzáni z mosambické osvobozenecké fronty FRELIMO dostávali pomoc od velmocí a mezinárodních organizací.

Portugalská armáda doplněná četnými africkými oddíly tedy bojovala proti celému světu, který odmítal jakýkoli pokus o dohodu mezi nacionalisty a lisabonskou vládou, záměrně ignoroval i rychlou modernizaci všech součástí posledního koloniálního impéria. Salazarovi se doma paradoxně dostalo podpory a uznání za to, že se národní pýchy nechce vzdát. Šéf režimu na schůzi své strany Národní svaz (UN) 18. února 1965 požádal Portugalce, aby i v nejnepříznivější mezinárodní situaci vytrvali ve vlastenecké obraně impéria, třeba by zůstali „hrdě sami“. Převraty ve svobodné Africe a strašlivé tragédie občanských válek, jako byla válka o Biafru v Nigérii koncem 60. let, Salazara utvrzovaly v domněnce, že i „jeho“ Afričané nakonec přijmou nabídku klidu a pořádku pod portugalskou vlajkou.

Válka pokračovala. V Angole doplnila dvě ozbrojené organizace ještě UNITA, jejíž vůdce Jonas Savimbi se opíral o většinové etnikum Ovimbundu. Vzájemná nevraživost tří nacionalistických skupin motivovaná zištnou podporou Washingtonu, Moskvy a Pekingu nahrávala snaze úřadů vytlačit boje do divočiny a ve městech urychlit rozvoj. Ačkoli vládní armáda dokázala ve všech třech zemích protivníky vyhnat z nejdůležitějších zón, konflikt se rozhodoval jinde. Angolský předák Agostinho Neto úspěšně agitoval v zemích sovětského bloku, vůdce guinejské PAIGC Amílcar Cabral získal podporu na Západě i na Východě, mosambické FRELIMO dostávalo morální i materiální pomoc ze všech koutů světa, i když jeho proamerický představitel Eduardo Mondlane zahynul počátkem roku 1969 při atentátu a jeho místo zaujal prosovětský Samora Machel. Když v létě 1970 přijal předáky rezistence i papež Pavel VI., vyslovila se i církev proti nadvládě katolického Portugalska v zámoří.

Tehdy už ze scény odešel i Salazar, stižený v létě 1968 mozkovou příhodou. Jeho nástupce Marcelo Caetano sliboval reorganizaci koloniální říše na volnou konfederaci států, ale tuhý skelet archaických institucí autoritativního státu reformy znemožnil. Pokoušeli se o to jednotliví guvernéři jako António Spínola (pozdější první porevoluční prezident), který v Portugalské Guineji afrikanizoval armádu a svolával „lidové shromáždění“ coby místní parlament. I když se Angola a Mosambik staly roku 1972 „státy“ se značnou autonomií, Afričané už ani takové řešení nepřijali.

Boj o zámoří v „hrdém osamění“ rozbily tři skutečnosti. Světová podpora odboji dosáhla maxima, když guinejští partyzáni sovětskými řízenými střelami zastavili portugalské letectvo a v září 1973 vyhlásili na velké části území Portugalské Guineje stát Guinea-Bissau uznaný okamžitě celým světem. V samotném Portugalsku odpor vůči postsalazaristickému režimu zplodil několik ozbrojených hnutí, která bombami a atentáty destabilizovala stát. Drastickými útrapami nejvíc trpěla koloniální armáda; když pochopila, že válka proti celému světu nemá vojenské, nýbrž jen politické řešení, vzala věci do svých rukou. Z guinejského hnutí kapitánů vzniklo celoarmádní Hnutí ozbrojených sil (MFA), které 25. dubna 1974 „karafiátovou revolucí“ svrhlo režim. Ochota vítězných důstojníků řešit koloniální otázku přinesla dekolonizaci i do portugalského světa.

Trpké vítězství, současné naděje

Představy postupné dekolonizace vzaly za své, když portugalští revolucionáři vyjednávali podmínky svého odchodu pouze s ozbrojenými hnutími. Všechny nově vznikající politické strany, všechny jiné alternativy než rychlé předání moci nacionalistům zanikly v porevolučním chaosu. V Guineji-Bissau nepřipustila PAIGC k vedení státu nikoho jiného a prosadila se i na Kapverdách nezávislých od 5. 7. 1975. V Mosambiku uchopilo FRELIMO monopolní moc v „lidovém“ státě s ústavou sovětského typu vyhlášeném 25. 6. 1975. O vedení maličkého ostrovního státu São Tomé e Príncipe se přihlásilo nacionalistické exilové Hnutí za osvobození svatého Tomáše a Princova ostrova (MLSTP), které vyhlásilo nezávislost 12. 7. 1975. V Angole přerostl boj o moc ve válku mezi FNLA, MPLA a UNITA, takže nezávislost vyhlašoval 11. 11. 1975 v Luandě marxistickými frázemi António Agostinho Neto tísněn nepřátelskými vojsky za městem a bráněn kubánskými jednotkami.

Poměr sil ve světě se změnil, jak ukázaly sovětské posádky v Angole a Mosambiku. Tam také válka pokračovala jako ničivý odlesk zostřeného bipolárního soupeření. Mosambik devastovala občanská válka do roku 1992, Angolu až do roku 2002. V Guineji-Bissau přenesli bojovníci z džungle svou válečnickou kulturu do politiky, v níž vraždy oponentů a války mezi militaristickými klikami zcela popřely dávné sliby odboje o rozvoji a štěstí lidu. Socialistické experimenty se nevyvedly malé Republice svatého Tomáše a Princova ostrova, nejmenší šrámy z porevoluční doby si odnesli mírumilovní Kapverďané.

V 90. letech se všechny tyto státy přihlásily k demokracii a v 21. století začala nezávislost přinášet zralé plody. Angola a Mosambik se rychle rozvíjejí a stabilizují neklidný jihoafrický prostor. Kapverdy ukázaly, že v Africe je možná vzorná demokracie. Uklidnily se i ostrovy v Guinejském zálivu a nakonec i Guinea-Bissau. Proti silným mocenským i ekonomickým tlakům vytvořila africká „pětka“ konzultativní sdružení zemí s portugalským úředním jazykem (PALOP) a spolu s ostatními jazykově příbuznými státy Společenství zemí s portugalským jazykem (CPLP).

Koloniální poroba není a nebude zapomenuta. Také proto někdejší významnou československou pomoc odboji portugalskojazyčná Afrika stále vysoce oceňuje a díky mnoha osobním kontaktům – mosambický prezident Filipe Nyusi je absolventem brněnské techniky – se cítí být s naší zemí spřízněna. Africká „pětka“ je oblastí, jejíž lidské, přírodní i ekonomické kapacity expandují a v globalizovaném světě získávají mimořádné uplatnění. Na mnohem aktivnější partnerství České republiky, dědice žijící pověsti „československé velmoci“, tato velká skupina zemí stále čeká.