Profesor Průšek, zakladatel československé sinologie, spatřoval hlavní rozdíl mezi čínskou a evropskou literární tradicí v tom, že zatímco naše tradice vychází z epiky, základem té čínské je lyrika. Souhlasíte s ním? Mohl byste Průškovu tezi rozvést a přiblížit?

Jaroslav Průšek přišel koncem padesátých let minulého století s tezí, podle níž značná část čínské literatury vznikající v prvních desetiletích dvacátého století vykazuje výrazné lyrické kvality. Většina badatelů se shoduje na tom, že lyrická výpověď byla po dlouhá staletí jednou ze základních kvalit čínské literatury. Průšek je inspirativní tím, že právě tuto kvalitu nalézá i v díle spisovatelů počátku dvacátého století, kteří paradoxně usilovali o radikální rozchod s tradicí a o vytvoření zcela nové literatury. Zmíněná teze je součástí dalších otázek, k nimž se Průšek rovněž opakovaně vyjadřoval. Do jaké míry byla nově vznikající moderní literatura formována lyrickou tradicí klasické literatury? Jak se tato kvalita jeví, srovnáváme-li moderní čínskou literaturu s literaturou světovou? Je tíhnutí k lyrickému výrazu spíše předností, nebo naopak omezením? Vrátíme-li se ještě k tradiční čínské literatuře, Průšek hovořil nejen o lyričnosti klasické poezie, ale také o lyričnosti narativní literatury. Osobitým lyricko-epickým žánrem jsou v Průškových očích například středověké povídky, jejichž nedílnou součástí jsou verše. V narativních prózách, které jsou prvními díly moderní čínské literatury, je pak podle Průška dědictví lyrické tradice patrné zejména v jejich subjektivismu a individualismu.

Jaké konkrétní podoby tedy takto „lyrizovaná“ moderní čínská literatura má?