reflektuje Jan Šulc

K antologii Nejlepší české básně 2016

Jakub Chrobák a Vít SlívaNejlepší české básně 2016

Daný výběr chápu, rozumím mu, ale často s ním nesouzním.

Recenze a reflexe – Dvakrát Z čísla 4/2017

Přestože se již přes čtvrt století věnuji ediční práci na knihách poválečné české poezie, nejsem ani její kritik, ani literární historik, který by dokázal o poezii zajímavě psát. Přitahovalo mne k ní vždy zejména nepojmenovatelné tajemství v ní skryté. Četba veršů ve mně již od gymnaziálních let vyvolává úžas, často i nadšení, a ovšem i úctu k těm, kdo ji píší. Sám k psaní poezie nemám ani talent, ani dostatek vnitřní volnosti, jež je k takovému psaní nezbytná. Rozhodl-li jsem se, že se budu spolu se Sylvou Fischerovou podílet na uspořádání antologie Nejlepší české básně 2017, připadlo na mne nyní vyjádřit se jako budoucí editor k jejímu loňskému svazku.

Antologie Nejlepší české básně byla pro mne od svého prvního ročníku především cenným zdrojem informací. Sám znám lépe zejména tvorbu autorů starších, narozených do roku 1960 – ta je vlastním předmětem mé práce a editorského zájmu. O autorech mladších jsem si vždy říkal, že jsou dost mladí na to, aby si své knížky k vydání prosazovali sami, že edičního pomocníka již nepotřebují. Jejich tvorbu jsem tak sledoval méně soustavně a zdaleka ne tak systematicky jako poezii básníků starších – a orientaci v ní mi v posledních letech usnadňovala právě tato antologie. Již jen bibliografické soupisy básnických knih vydaných v daném roce a zevrubné ediční poznámky pro mne byly cenné – pokaždé jsem zjistil, kolik mi toho uteklo, o čem nevím, co dosud neznám. A ovšem i doprovodné studie v jednotlivých svazcích pro mne byly velmi cenným podnětem k přemýšlení. Ke všem editorům i arbitrům předchozích ročníků cítím za jejich práci úctu a jsem jim za ni vděčný.

Svůj vlastní čtenářský, zcela osobní problém jsem ovšem pokaždé měl s četbou vybraných básní. Přestože jsem v každém ročníku antologie nalezl básně podle mne opravdu vynikající a krásné, v rámci daného svazku nikdy nepřevažovaly. Nad výběrem řady básní jsem občas jen udiveně kroutil hlavou. Věřím, že editoři i arbitři básně vždy vybírali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jak ale odlišit báseň dobrou od té méně dobré, či dokonce špatné? Otázku vkusu a čtenářské zkušenosti, otázka osobnostního naladění je zde tak určující, že nakonec je antologie tohoto typu vždy daleko více informací o editorech než skutečně objektivním a nestranným obrazem toho, co pozoruhodného v české poezii v daném roce vzniklo. Vzpomínám si na rozhovor s jednou editorkou a literární historičkou, jíž si velmi vážím, v němž jsme hovořili o esejistických knihách Jana Štolby Nedopadající džbán a Lomcování slovy. Řekla mi, že se jí Štolbovo psaní moc líbí, že je velmi citlivé a přesvědčivé, nicméně že cítí velký problém: většina poezie, o níž Štolba píše, ji vůbec neoslovuje.

Podobných příkladů bych mohl uvést mnohem více: co čtenář, to zcela jiný vkus, zcela jiná očekávání, zcela jiné vnitřní předpoklady. A často jsou těmi čtenáři, jež osobně znám, nejen literární historici, ale přímo i editoři české poezie, lidé odborně vynikající a renomovaní. Ale též – a zejména – básníci: kdybych měl třeba zaznamenat, kolika často vtipnými a trefnými odsudky častoval výtvory svých mladších básnických kolegů v devadesátých letech Ivan Diviš, bylo by to čtení více než zábavné. Ale o to nejde. Jde mi o vyjádření něčeho v podstatě velmi banálního: nečekejme od antologie tohoto typu výběr neosobní, usilující o objektivitu a chladný odstup. Vždyť je-li arbitrem básník, a editorem básník často také, nemůže jít o výběr jiný než osobně prožitý, v lecčem tzv. nespravedlivý a zaručený jen osobní důvěryhodností editorů.

Editorem Nejlepších českých básní 2016 byl Jakub Chrobák, arbitrem Vít Slíva. Oba básníci, oba lidé hodní úcty. Po mnoha stránkách mohu tento ročník antologie jen chválit: od pěkné grafické úpravy Martina T. Peciny (jen barvu na obálce i uvnitř knihy bych možná zvolil trochu jinou a příliš rozsáhlé medailony básníků tiskl menším písmem), přes pro mne přesvědčivý esej Chrobákův i sympatické úvodní slovo Slívovo. Líbí se mi i řazení básní podle věku autorů a uvedení jejich jmen dole na stránce malým písmem. A jedna věc je pro mne v tomto ročníku antologie podstatná: výběr básní velmi kompaktně drží dohromady, není to žádná všehochuť. Je vidět, že Chrobákův výběr byl opravdu pečlivý a ladící s jeho hlubokým vnitřním přesvědčením. A ovšem i u následného výběru Slívova lze často tušit vnitřní spříznění vybraných veršů s jeho vlastní poetikou.

K hodnotě vybraných básní se mi těžko něco říká. Daný výběr chápu, rozumím mu, ale často s ním nesouzním. Z vybraných čtyřiceti básní bych sám vybral méně než polovinu. Je to tak osobní, tak nepřenosné… člověk se sám sebe ptá proč a často ani nenachází přesnou odpověď, jen pocit, tušení, intenzitu prožitku z četby. Přesto si práce obou editorů velmi vážím. Antologie z roku 2016 má hodnotu nejen informativní, jako každý rok, ale přináší i řadu básní opravdu – alespoň pro mne – velmi krásných a hodnotných. Nechci jejich autory jmenovat, už jen proto, že by mi to pak v mnohém komplikovalo mou práci nakladatelskou – to je také jeden z důvodů, proč se nevěnuji literární kritice. Ta se s prací nakladatelskou dá těžko sloučit. Proto nechť je i tento můj text brán spíše jako úvaha než jako článek kritický.

  • Jakub Chrobák

    Jakub Chrobák (1974), literární publicista a básník, zakládající člen a redaktor časopisu Texty, odborný asistent na Oddělení literatury Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Literární reflexe uveřejňuje nejčastěji v časopisech Host a Tvar.