… proto znovu musím reagovat na další blábol Romana Kandy, tentokrát pod titulkem „O klinické smrti literární kritiky“, konkrétně pak na jeho tezi, že současnou českou kritiku určuje „intelektuální lenost“.  Už proto, že i Kanda považuje za „skandální“, když nějakému kritikovi projde „předsudečná hloupost“.

Intelektuální lenost opravdu některým kritikům hrozí, může ovšem, mít dvě odlišné podoby. Jedna z nich může přerůst v to, co kritizuje Kanda, tedy v tupě mechanické recenzování jednotlivých knih, které se soustředí jen na reprodukci „obsahu“ a letmo nahozené emocionální soudy. Takových literárních kritiků je dnes nemálo – ovšem historik ví, že v tomto bodě se přítomná kritická produkce se od časů minulých příliš neliší, a to ani od Kandou vyzdvižených let šedesátých.

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců. Za ta léta, co čtu a provozuju literární kritiku, jsem se naučil rozpoznat takovouto myšlenkovou lenost podle následujících znaků:

• Nápravce kritiky se sice tváří, že mluví o literatuře, ve skutečnosti ji však používá jen jako zástěrku pro demonstraci apriorní ideologické teze. Není tudíž s to ji vnímat vnitřní mnohorozměrnost a funkční různorodost uměleckých textů – literatura se mu redukuje jen na účelový nástroj, jehož pomocí se má zlepšit svět.
• V tom proč, kam a jak by se měly svět a literatura posunout, má nápravce kritiky zcela jasno: osvojil si totiž určitou ideologickou pravdu a tu mechanicky aplikuje na cokoli. Touží tedy po tom, aby se i ostatní kritici napravili a poměřovali literární tvorbu touto jeho pravdou.
• Svět chápe jako otázku, která má jen jediné správné řešení. Proto také ví, co si ti druzí mají o literatuře myslet a co psát. Nezbývá mu tedy, než zaujmout stanovisko morálního kazatele, případně zoufat nad hloupostí těch druhých, které je třeba vzbudit a vést za světlem jediné pravdy.
• Aby mohl odsoudit přítomnost, musí nápravce kritiky z rukávu vytáhnout názorná exempla, a to jak odpudivé příklady negativní, tak také následováníhodný příklad z časů minulých: odkaz na zlatý věk, kdy „to“ prý opravdu fungovalo.  Co na tom, že historická realita – kupříkladu šedesátých let – byla prokazatelně jiná?
• Nápravce kritiky je totiž příliš líný na to, aby vstoupil do skutečného myšlenkového dialogu s cizími promluvami, texty a literárními díly či s realitou dějin. Používá je jen jako odrazový můstek k demonstraci své ideologické předpojatosti, z níž se nenechá ničím a nikým vykolejit.
• Nezbytnou součástí sebeprezentace lenivého světanápravce je působivý citát. Odkaz na autoritu, například na Kanta, anebo – v posledních letech opět – na Marxe, totiž potvrzuje nápravcovu filozofickou erudicí a legitimuje jej jako člena skupiny zasvěcených. Zároveň je použit také jako  vhodný metr a klacek na oponenty, kteří ještě nechápou. Co na tom, že texty, na něž mluvčí odkazuje, jsou věcně věnovány něčemu zcela jinému, mnohem obecnějšímu, než je literární kritika? Pro kýžený efekt je důležitější zajímavá slovní „filozofická“ asociace na autoritu než skutečná myšlenková souvislost.
• Specifickou součástí nápravcovy argumentační strategie bývá téměř obsedantní tvrzení, že „těm druhým chybí sebekritičnost“. Obávám se, že jde o podvědomý přenos vlastního problému na ty druhé.
• Oceňuji ale, že Kandova úvaha přesto obsahuje nejednu pasáž, která by nepochybně mohla sebekritického rozměru nabýt. Velmi by se mi líbilo, kdyby Kanda naplnil svou tezi, že „každá pořádná kritika je především sebekritikou“ a na sebe sama, na svůj text, vztáhl například tuto formulaci:

„Převládá banální fráze, která se neštítí ventilovat vlastní předsudky a osobní animozity, nad poctivým soudem. […] zcela neosobní jazyk bez jedinečného stylu slouží jako nástroj k sebeprezentaci; v konečném důsledku nejde o nic jiného než o směs křupanství a agresivního infantilismu.“