Tahle stránka je stejná jako tisíc jiných,
a divit se tomu – jak je to těžké!
Stejná kniha, nikoli tatáž. Umění
umělého psaní: cosi kovového,

ohmataná myšlenka ze zlata, ze stříbra,
z cínu či olova. První reprodukce,
to musela být mince, první zboží
peníze, počátek průmyslu. Poselství

za poselstvím: razítka, matrice, litery.
Quatrocento, něco pro kunsthistoriky
a teology. Klatby, hranice,
staleté války, rozmanitá gotika.

Ano, to taky. Ale především: pokroky
v dolování a stavbě mlýnů, v metalurgii
a zbrojní technice. Nikoli Madona
v růžovém keři, ale jeřáb a šneková hřídel.

V přítmí své dílny, tajně
a anonymně, žene se, pronásledován daněmi,
upomínkami, finančními problémy,
za svým cílem, nezměrným jako kombinatorika:

z dvakrát pětadvaceti kovových znaků
(nepočítaje číslice a ligatury), všechno,

co dá se, co dalo se, co dalo by se
dle libosti sestavovat a rozmnožovat,

nikoli pomocí rákosových per, pisátek
či brků, nýbrž pomocí soudržnosti forem,
vyříznuto v oceli, vykováno v mědi,
odlito v olovu, cínu, vizmutu a antimonu.

Co k tomu bylo potřeba: arabské vodní umění,
Pěstování lnu a konopí, plátěné lisy, vinné lisy,
hadrové mlýny, dovoz a vývoz; arsenál
zapomenutých nástrojů: licí lžíce, sázítko,

loďka, tenákl, žoky a loď; armáda dělníků,
vykořisťovatelů a kompliců od Krakova
až po Salamancu: dráteníci,
hadráři, bankéři; teprve pak totiž

Genzfleisch, ten starý zrcadlář z Mohuče,
ždímán věřiteli, napůl slepý, vonící
nikoli po kadidle, ale po fermeži
a sazích. V dýmu z horkého kovu

zmizel. Tohle tady, to černé
na bílém papíře, to po něm zbylo:
Umění umělého psaní, olověná
příchuť quatrocenta.