Rozhovor s Ryszardem Krynickým

Jazyk, to divoké maso

Naši generaci silně formovaly historické zkušenosti, beznadějná situace, v níž jsme žili či přesněji: byli nuceni žít.

Rozhovor s Ryszardem Krynickým vyšlo 7. 9.

„Narozenému v transportu / připadlo na mě místo smrti / kult jednotky / měr / a vah / vojenské jednotky / postupná paralýza / paralyzující postup / každý den slyším / poslední zprávy / žiji / na místě smrti,“

píšete ve své básni „Rodný list“. Narodil jste se v roce 1943 v rakouském Sankt Valentinu, kam byli rodiče nuceně vyvezeni na práci, v Polsku byli po návratu opět proti své vůli přestěhováni. Jak to ovlivnilo vaše vnímání domova?

Ano, opravdu jsem první léta svého života strávil na cestě. Z tábora nucených prací v Rakousku jsme se vraceli do Polska, do jejich rodného haličského městečka. Cesta trvala několik dní a byla velmi nebezpečná, i když já si z ní skoro nic nepamatuji. A další dlouhá cesta pak vedla z tohoto městečka na západ Polska v rámci takzvané repatriace. Možná i kvůli tomu, že mé rané zážitky nejsou spojené s nějakým konkrétním místem – ačkoli jsem byl velmi malý, ale i malé dítě vnímá své okolí, jen si to často nepřipouštíme – neměl jsem nikdy pocit zakořenění, pocit, že nějaké místo je mé rodné, jako je například Lvov pro Adama Zagajewského.

Dětství jste trávil na cestě, v současné době také pobýváte často v zahraničí na různých festivalech. Dokážete psát v pohybu, nebo potřebujete klid?

Velmi často píšu po cestě, některé mé básně vznikají třeba přímo ve vlaku. Jen musím být sám v kupé, a to se mi stává málokdy. Pohyb z místa na místo mi svědčí. Patřím totiž k básníkům, kteří nepíší hned, skládám si básně v hlavě. A možná že rytmus vlaku podporuje psaní. Ovšem musím říct, že zážitek cesty pro mě není mytický, romantický, jako když Byron nebo Goethe cestovali a objevovali exotické kraje nebo staré zříceniny. Pro mě je to spíše osobní zážitek, mám radost z volného pohybu. Komunistické Polsko byl problematický domov a cestovat svobodně jsme nemohli. Mnoho let jsem o cestách mohl jen snít. Proto jsem miloval verneovky. Chtěl jsem být kapitán Nemo. V dětství a mládí jsem cestoval ve své fantazii. Poprvé jsem se do zahraničí dostal v roce 1973, kdy jsem se ve svých třiceti letech podíval do Vídně. Bylo to díky tomu, že laureát Herderovy ceny si vybíral stipendistu, který mohl rok studovat ve Vídni. A tím laureátem byl Zbigniew Herbert a vybral si mě.

Zbigniew Herbert vám také adresoval svoji báseň „Dopis Ryszardovi Krynickému“. Jaký máte vztah k jeho poezii?

Velmi si jeho tvorby vážím, ačkoli jsem s ním v mnoha otázkách nesouhlasil. Zejména se neshodujeme v názoru na básnický jazyk. Zbigniew Herbert tvrdil, že jazyk může být průzračný, neviditelný. A já jsem – v duchu avantgardy – vždycky vycházel z toho, že jazyk o sobě je hlavním problémem poezie. Trochu jsem se proti němu vymezoval v mládí, kdy má člověk revolučnější názory i přístup k tradici. Jeho básně mě ovšem zachránily, když jsem byl na vojně. Z neznámého důvodu byly v místní knihovně. A báseň, kterou mi věnoval? Dozvěděl jsem se o tom náhodou, známý mi řekl, že ji slyšel v rádiu Svobodná Evropa. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak opravdu vyšla v jeho samizdatově vydané sbírce. Velmi si toho gesta vážím. Já sám jsem Herbertovi už předtím věnoval svou báseň „Jazyk, to divoké maso“.

„Jazyk, to divoké maso, které roste v ráně, / v otevřené ráně úst, živících se obelhanou pravdou, […] to dítě, které učíc se pravdě, opravdově lže.“

Pro vaši generaci tzv. Nové vlny byla charakteristická kritika vyprázdněného newspeaku, nedůvěra k jazyku. Změnil jste názor na roli básnického jazyka?

Protestovali jsme proti jazyku komunistické propagandy, pokoušeli jsme se ho obnažit a zkompromitovat. Ale taková hra je pro poezii velmi riskantní, protože báseň přeci užívá zcela jiného jazyka. Chtěli jsme mluvit o skutečnosti kolem nás čistým jazykem, pokud to tak lze říct. Očištěným od propagandistického jazyka. Báseň jako přesný popis skutečnosti, nový realismus ve smyslu cinéma-vérité, prostého, surového záznamu skutečnosti. Naši generaci silně formovaly historické zkušenosti, beznadějná situace, v níž jsme žili či přesněji: byli nuceni žít.

Věděli jste o tom, co se děje v Československu. Co pro vás znamenalo Pražské jaro?

K našemu generačnímu formování patří nejen tzv. březen 1968, tedy studentské protesty v Polsku, tvrdě potlačené komunistickým režimem, ale také srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy (Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci zemí tzv. východního bloku, existující v letech 1955–1991, pozn. red.) vkročila do Československa. Ale připojit musíme i rok 1969, kdy probíhaly procesy s účastníky studentských protestů, a samozřejmě rok 1970, kdy se bouřili dělníci na polském pobřeží a kde režim také použil sílu. Pražské jaro pro nás byla velká naděje a jeho konec deziluzí a zklamáním, stejně jako zapojení naší armády. Poláci dodnes vnímají vstup vojsk Varšavské smlouvy jako svoji vinu.

Byl jste někdy v Československu před rokem 1989?

Poprvé jsem u vás byl až v roce 1993. Opravdu. U nás jsme za starých časů nepotřebovali k vycestování do „zemí přátelského tábora“ pas, stačilo jen razítko v občanském průkazu. A představte si, já to razítko skutečně dostal, jenže to bylo asi omylem – za tři dny mě vyzvali, abych se dostavil na policii, a vymazali mi ho. Takže jsem nakonec nikam nejel. Ale i tak jsem měl trochu přehled o tom, co se u vás děje, díky přátelům, kteří vycestovat mohli.

Jaký máte vztah k českým básníkům a české literatuře?

Zajímá mě nejenom poezie, ale všechno, co se týká kultury, miluji výtvarné umění. A spoustu věcí vám závidím – například muzeum současného výtvarného umění v pražském Veletržním paláci, kde jsou ve sbírkách zastoupeni vynikající výtvarníci. Když jsem v Praze, vždycky se tam jedu podívat. Třeba v Polsku v počátcích téměř nebyl surrealismus, který u vás hrál velkou roli – i to vám závidím, protože ho mám moc rád. Mám na mysli první vlnu surrealismu, ve druhé a třetí už na ni potom navazovali četní umělci i u nás.

Často mluvíte o inspiraci krakovskou avantgardou, v jedné básni říkáte o jednom z jejích mistrů:

„Tadeusz Peiper věřil v poselství nového umění.“

Věříte také v poselství nového, avantgardního umění?

V mém případě je tradice avantgardy přefiltrovaná přes katastrofické proudy konce meziválečného období, přes poezii, která vznikala krátce před druhou světovou válkou. Velmi blízkým básníkem je mi například Józef Czechowicz, s nímž se přátelil Czesław Miłosz, ale jehož velkým obdivovatelem a znalcem jeho díla byl i Zbigniew Herbert. To je můj výchozí bod. A velký vztah mám k poezii i osobnosti zmíněného Tadeusze Peipera. On  byl zastáncem modernity nejen v poezii, ale také v běžném životě, velký novátor ve všech oblastech, což se řadě lidí nelíbilo. Ale nejsou to jen básníci. Ostatně mě zpočátku ani nenapadlo, že bych někdy mohl psát básně. Myslel jsem si vždycky, že budu psát prózu, líbily se mi totiž moc texty Franze Kafky, nejen povídky, ale i jeho deník a dopisy Mileně Jesenské… Bohužel to dopadlo tak, že z mé prózy nakonec nic nebylo. Napsal jsem sice pár textů, ale ty se někde ztratily. A pak, když mi bylo kolem sedm-nácti let, náhodou se mi dostala do rukou kniha Bolesława Leśmiana. Jeho básně mě hluboce zasáhly. Doufám, že tenhle básník byl přeložen také do češtiny, i když je velmi obtížné jeho básně překládat, je totiž velmi hluboce usazen ve svém jazyce. Napsal krásný cyklus milostných básní V malinovém houští, zvláště ty jsem si zamiloval, ale psal také básně – balady, přesněji metafyzické balady. Nerozuměl jsem v těch básních všemu, ale právě to tajemství v nich mě trápilo a zajímalo. Leśmianovi vděčím za mnoho. O pár let později jsem narazil na dalšího autora, který pro mě byl velmi     významný, německého básníka Rainera Mariu Rilka. A pak mnoho, mnoho dalších, nedokázal bych je všechny vyjmenovat. Z německých je to například Paul Celan.

Právě jeho básně jste přeložil do polštiny. Jak jste se jako vystudovaný polonista dostal k němčině?

Je to trochu náhoda, že jsem začal překládat právě básníky z němčiny, a málo jsem překládal z ruštiny, ač to byl první cizí jazyk, který jsem se – povinně ve škole – naučil. Byl mi totiž od počátku velmi blízký expresionismus, v malířství i v poezii. Vyplynulo to tedy z mého zájmu o umění, ale také z nadšené četby autorů jako Franz Kafka nebo Rilke v době mého mládí, jak už jsem zmiňoval, ač jsou to velmi odlišní spisovatelé. Kafku ani Rilka jsem ovšem nepřekládal, prózu nějak překládat neumím a Rilke už dobře přeložen byl. Nicméně převedl jsem například několik básní Georga Trakla. Později mi byl velmi blízký Bertold Brecht. Toho jsem překládal v době Nové vlny na přelomu 60. a 70. let. A velkým objevem pro mě nakonec byl Paul Celan a Nelly Sachsová, oběma vyšly v mém překladu celé sbírky.

Německé inspirace jsou ve vašem díle četnější. Zaujala mě třeba vaše nedávná báseň věnovaná záhadné postavě Kašpara Hausera:

„Kdosi, Kašpar Hauser? / Už ne, kdosi jako některé z mých jiných / neuskutečněných já, němý Minotaurus, / zdál se mi, zdál se mi dnešní / noci, na své zkamenělé cestě / labyrinty podzemních chodeb, ložisky / obvazů a strusky.“

Načítá se.

  • Ryszard Krynicki

    (1943), básník, překladatel, vydavatel, je spoluzakladatelem nakladatelství a5, které vzniklo roku 1989 v Poznani, vede je se svou ženou Krystynou – od roku 1998 v Krakově, kde v současné době žije. Patří ke generaci tzv. Nové vlny v polské poezii, kterou formovaly události let 1968–1970. Česky vyšla v překladu Václava Buriana sbírka Kámen, jinovatka (Burian a Tichák, 2006) a reprezentativní výbor z jeho tvorby v překladu Lenky Kuhar Daňhelové Magnetický bod (Protimluv, 2010). Ryszard Krynicki je mj. laureátem Ceny Kościelských (1976), Ceny Nadace A. Jurzykowského v New Yorku (1989) a Ceny Friedricha Gundolfa (2000).