JA

Jako by se všechno stalo už hodně dávno v starodávných, broskvově zabarvených komiksech

Ten muž s ledním medvědem / a rudým kloboukem, i ten tu je? / To okno se světlem, / taky tu je?

Beletrie – Poezie vyšlo 5. 10.

K novým výšinám

Znamenal jsi pro mě víc než život. Žil jsem
tebou a nevěděl, nevěděl, že žiju.
Prý ses po mně ptal. Přišel jsem tam, kde
jsi žil, vyšlápl schod. Nebyl tam nikdo.
Nikdo, kdo by si mě vážil. Ten fakt
rozhodil židli. Mockrát nás oba
pozvali na oslavu, a tam,
kde jsme byli, nebylo nic,
nic, které je všude. Skrytě jsme prošli
a nikdo na nás necivěl. Když slunce přestalo
optimisticky bručet, byl čas odtamtud odejít.

Nedbale jsem prošel sem a tam, plaše zrudl
nad visačkou na zimníku u okna, kudy se
odplížil vnější svět, a ono tam a tady nechal být.
Bylo třeba klopýtnout znovu
a ztratit přitom vědomí, když do okna vstoupil čas.
Už ho moc nezbylo.
Smál jsem se a plaše ti rukama
zakryl oči. A teď vidíš?
Ano, vidím, jen jsem tam,
odkud vytéká rozmáhající se proud, pod tvým oknem.
Už jdi. Jdi od mého okna.
Jsem do něj zamilovaný a nemůžu se pod něj podhrabat,
řekl jsem.
 

Historie mého života

Kdysi dávno žili dva bratři.
A pak už byl jen jeden: já.

Vyrostl jsem moc rychle, dřív, než jsem se
naučil řídit. A bylo to: ze mě podělaný dospělák.

Napadlo mě rozvíjet záliby,
které by někoho mohly zajímat. Nic cituplného.

V těch mladých, zdánlivě příjemných letech
se ze mě stal uplakánek. Jak jsem stárl,

čím dál častěji jsem štědře rozdával
svoje myšlenky a nápady

v domnění, že se nejmíň vyrovnají jiným.
Pak přišel velký mrak uchvatitel

a snad celé měsíce a roky
dlel na horizontu a vysával ho.
 

Křižovatky minulosti

Tu noc vítr rozčeřil keře zlatého deště,
jenže to nebyl ten správný, foukal špatným směrem.
„To je k smíchu, jak může existovat špatný směr?
,Vítr si vane, kam chce,‘ jak víš, stejně jako my,
když milujeme nebo děláme něco jiného, co nemá pravidla.“

Říkám ti, něco se pokazilo už dávno.
Jen se mě neptej co. Dělej, že jsem změnil téma.
Ne, teď jsi mě zaujal, chci vědět přesně,
co se ti zdá špatně, a jak se ti něco takového

vůbec může zdát. Jak se to stane, že se něco pokazí?
Sedím tu, jednou rukou vytáčím číslo
na mobilu a druhou lopatou vyhrabávám tmavé
oblázky. Najednou mě do očí praští něco jako prýmky

na žíněných polštářcích. To křeslo je vážně moc ponuré.
Musíme vyměnit všechen nábytek, vykouřit dům,
probrat náš vztah od začátku. Víš, možná,
právě to je nejspíš špatně – to pojetí začátků.
Tvrdím, že žádné nejsou, i když někdy snad nějaké
byly. Zastavili jsme se, abychom si prohlédli poutač,

který stál jen tak před kinem. Nalákaly nás
filmové plakáty. Bylo odpoledne a najednou jsme
seděli na konci řady na balkóně – sál byl nečekaně
plný lidí. Toho dne nám poprvé došlo, že neznáme
celé jméno toho druhého, ty ani já, a tiše jsme odešli,
zatímco venku padal šedý sníh. Už padl soumrak.

Přeložila Sylva Ficová
 

Glazunoviana

Ten muž s ledním medvědem
a rudým kloboukem, i ten tu je?
To okno se světlem,
taky tu je?
Všechny ty indicie,
můj monogram v oblacích
a plody letní, arktické noci?

Medvěd
padnul, jak zahlédl okno.
Ušlechtilé kmeny měly se na sever pohnout.
Jiskřící večer zhoustl jiřičkami.
Nezměrné trápení a řeky křídel nás halí.
 

Jako dech

Tak jako dnu by přišla vhod další hodina,
já potřebuji další myšlenku. Ne koncept
nebo slogan. Spíš něco jako brázdu
vyrytou před tisíci lety jedním
z prvních kol. Nikdy se nevrátilo
podívat se, co způsobilo a brázda
tam prostě zůstala, nemyslela na sebe,
ani na sebe nijak neupozorňovala.
Slunce ji speklo. Stála, nebo spíš seděla
v ní voda. Vítr ji pokryl prachem a pak jej odfoukl
pryč. Byla tu pro sebe kdykoli
chtěla, což nebylo často.

Načítá se.