K novým výšinám

Znamenal jsi pro mě víc než život. Žil jsem
tebou a nevěděl, nevěděl, že žiju.
Prý ses po mně ptal. Přišel jsem tam, kde
jsi žil, vyšlápl schod. Nebyl tam nikdo.
Nikdo, kdo by si mě vážil. Ten fakt
rozhodil židli. Mockrát nás oba
pozvali na oslavu, a tam,
kde jsme byli, nebylo nic,
nic, které je všude. Skrytě jsme prošli
a nikdo na nás necivěl. Když slunce přestalo
optimisticky bručet, byl čas odtamtud odejít.

Nedbale jsem prošel sem a tam, plaše zrudl
nad visačkou na zimníku u okna, kudy se
odplížil vnější svět, a ono tam a tady nechal být.
Bylo třeba klopýtnout znovu
a ztratit přitom vědomí, když do okna vstoupil čas.
Už ho moc nezbylo.
Smál jsem se a plaše ti rukama
zakryl oči. A teď vidíš?
Ano, vidím, jen jsem tam,
odkud vytéká rozmáhající se proud, pod tvým oknem.
Už jdi. Jdi od mého okna.
Jsem do něj zamilovaný a nemůžu se pod něj podhrabat,
řekl jsem.
 

Historie mého života

Kdysi dávno žili dva bratři.
A pak už byl jen jeden: já.

Vyrostl jsem moc rychle, dřív, než jsem se
naučil řídit. A bylo to: ze mě podělaný dospělák.

Napadlo mě rozvíjet záliby,
které by někoho mohly zajímat. Nic cituplného.

V těch mladých, zdánlivě příjemných letech
se ze mě stal uplakánek. Jak jsem stárl,

čím dál častěji jsem štědře rozdával
svoje myšlenky a nápady

v domnění, že se nejmíň vyrovnají jiným.
Pak přišel velký mrak uchvatitel