Rozhovor s Irenou Douskovou

Jako by ožívaly stíny

To, co teď píšu, není nic ze současnosti, znovu se vracím – asi už trochu obsesivně – do 80. let. Pořád mám totiž pocit, že je to zapotřebí.

Rozhovor s Irenou Douskovou Z čísla 1/2017

Vyrůstala jste v normalizaci, která byla na hledání inspiračních zdrojů dost vyprahlá. Co bylo tím prvním impulsem, který způsobil, že jste se vydala na literární dráhu?

Ten nastal asi už v dětství. Vyrůstala jsem v divadle a mezi knížkami, protože rodiče byli herci a děda vesnický učitel a knihovník. Ale vyrůstala jsem prvních šest let taky trochu osaměle. Číst jsem uměla už před první třídou a tehdy jsem se začala pokoušet i psát. V pěti letech jsem napsala první říkanky, jednu jsem pak použila v Hrdém Budžesovi, a vyráběla jsem si pohádkové knížky. Co se skutečné poezie týče, tak kolem čtrnácti let jsem si potrpěla na Villona a Heina, následovali Gellner, Toman, Šrámek, taky poetisté… Těm jsme s přáteli záviděli hlavně jejich „spolkování“ a vůbec Prahu té doby… Později přišel samozřejmě Hrabě a Kainar, Mácha, Orten a další. Ale rýmování, pointy a ironie mě držely dlouho. Vlastně ještě drží, i když jsem se trochu uklidnila.

Říkáte, že jste vyrůstala osaměle. Jste jedináček?

Nejsem, mám bratra, ale ten je o šest let mladší. Než jsem šla do první třídy, žila jsem u dědy a u babičky. Otec emigroval, sotva jsem se narodila, máma se po třech měsících kojení vrátila do divadla a mě nechala u svých rodičů. Což mě zásadně ovlivnilo. Stýskalo se mi po ní, přestože děda s babičkou byli hodní, a nejlíp mi bylo, když jsem si někam zalezla s knížkou, kreslila si nebo si hrála divadlo. Mojí oblíbenou činností bylo, že jsem si půjčila od babičky vál na těsto, vylezla si na židli pod okno, vzala si několik balíků modelíny, vytvářela z ní panáčky a s těmi jsem si pak dlouhé hodiny hrála. Vymýšlení her a pohádek byla velká zábava a zároveň to fungovalo proti smutku.

Přetrvaly tyhle vaše pocity osamění do dospělosti, nebo je život odnesl?

Dokud jsme žili v okresním městě, bylo to pořád dost problematické. Jakmile jsme se přestěhovali do Prahy, normálně jsem zapadla mezi své vrstevníky a pocit osamění zmizel. Ale něco z toho všeho ve mně přece jen zůstalo. Na jednu stranu mám samotu ráda a potřebuji ji, na té druhé mám s navazováním společenských kontaktů potíže dodnes. Někdy mě to stojí docela velké úsilí. Moje dospělé děti s oblibou pozorují, jak se při různých společenských příležitostech nezadržitelně přesouvám někam do kouta a dělají si ze mě legraci, že jsem asociál.

Zmínila jste Hraběte a Kainara, od kterých byl jen krok k beatnické poezii. Přesto jsem nikde nenarazila na informaci, že by vás právě beatnici ovlivnili. Jak jste to s nimi měla?

Samozřejmě jsem je četla, to snad byla skoro povinnost! Zajímali mě, bavili a překvapovali, ale nemůžu říct, že by se někdo z nich stal vysloveně mou srdeční záležitostí.

Pamatujete zlatou éru Zeleného peří, klubového uvádění „nezavedené poezie“ v malostranském klubu Rubín. Je zajímavé, kolik budoucích úspěšných spisovatelek se tam tenkrát sešlo: vy, Eva Hauserová, Alexandra Berková, Věra Nosková a ovšem Halina Pawlowská, tenkrát ještě pod dívčím jménem Kločurková…

Malá Strana vůbec měla velkou přitažlivost. Malostranská beseda, Malostranská kavárna a hlavně Rubín, ve kterém působil soubor Divadla na okraji. Tenkrát pro nás doslova kultovní záležitost. O Zeleném peří jsem se dozvěděla později, někdy v polovině 80. let. Už si ani nevzpomenu, kdo mi řekl, že je možnost nejenom se jít na ten pořad podívat, ale i poslat do něj texty. Pamatuji se ale dobře na ten neuvěřitelně nádherný pocit, když mi volal Mirek Kovářík, že ho mé básně zaujaly. Pak jsme tam začaly s kamarády a hlavně s Lucií Lomovou chodit pravidelně, ne jenom tehdy, když se tam četly naše věci, a byli jsme úplně u vytržení. Jednak z Mirka, ale také z Radky Fiedlerové, kterou jsme znali právě z Divadla na okraji a obdivovali ji. Pokud jde o autory, vzpomínám si na některá později známá jména, ale na Halinu Pawlowskou ani na Evu Hauserovou ne. Naopak velmi dobře si pamatuji na Sašu Berkovou, protože se mi moc líbily její povídky. Pak také na Lubora Kasala a Martina Vopěnku, se kterými jsme si tenkrát moc do oka nepadli. Myslím, že moje a Luciiny básničky jim připadaly jako nepříliš důstojné „srandičky.“ A nám se zase zdálo, že se berou moc vážně.

Spřátelily jste se se Sašou Berkovou?

Bohužel ne. Hlavně kvůli té mé introvertnosti. Trvá mi dlouho, než s někým navážu bližší vztah. Dodnes si třeba vyčítám, že jsem nikdy nenašla odvahu zaťukat na dveře těch spisovatelů, jejichž texty jsem milovala, představit se a říct jim, jak se mi líbí, co píší, a že moc stojím o to, se s nimi seznámit. Tohle jsem prostě neuměla, měla jsem úplnou hrůzu, abych se nevnucovala. Pokud se takové „seznámení“ nevyvinulo nějak spontánně, držela jsem se zpátky. Se Sašou jsme se ale později seznámily – díky Richardu Ermlovi, který nás představil. Bohužel, brzy nato Saša umřela a já jsem po ní zdědila rubriku v Divadelních novinách.

Ze dvou autorek z oné silné ženské sestavy, která prošla Zeleným peřím, se časem staly aktivní feministky – mám na mysli právě Sašu Berkovou a Evu Hauserovou. Pro vás feminismus nebyl ničím zajímavý?

Ne že by nebyl zajímavý – některé feministické texty si ráda přečtu, ale není to nic, k čemu bych lnula. Asi ve mně zůstal příliš velký odpor ke všemu, co zavání nějakou ideologií. Samotný pojem „feminismus“ je ale hodně široký. Najdete v něm rozumné proudy – nelze nic namítat třeba proti snaze, aby ženy měly za stejnou práci stejné platy jako muži – a najdete v něm i spoustu absurdit.

Načítá se.

Načítá se.

  • Irena Dousková

    (1964, Příbram), prozaička, pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. Její původní jméno Irena Freistadtová bylo v 70. letech změněno a spisovatelka přijala matčino dívčí jméno. Vystudovala gymnázium, v letech 1983–5 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu UK, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně, později jako novinářka (Svobodný hlas, Mladá fronta, časopis České stomatologické komory, časopis Židovské liberální unie Hatikva, měsíčník Maskil). V současnosti působí jako spisovatelka na volné noze. Vydala prozaické knihy Goldstein píše dceři (Melantrich, 1997), Hrdý Budžes (Alois Hynek, 1998), Někdo s nožem (Alois Hynek, 2000), Doktor Kott přemítá (Petrov, 2002), Čím se liší tato noc (Petrov, 2004), Oněgin byl Rusák (Druhé město, 2006), O bílých slonech (Druhé město, 2008), Darda (Druhé město, 2011), Medvědí tanec (Druhé město, 2014) a sbírky poezie Pražský zázrak (Pražská imaginace, 1992), Bez Karkulky (Druhé město, 2009) a Napůl ve vzduchu (Druhé město, 2016). Od roku 1976 žije v Praze.

  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.