Jako by ožívaly stíny

Rozhovor s Irenou Douskovou

To, co teď píšu, není nic ze současnosti, znovu se vracím – asi už trochu obsesivně – do 80. let. Pořád mám totiž pocit, že je to zapotřebí.
Jako by ožívaly stíny | foto

Vyrůstala jste v normalizaci, která byla na hledání inspiračních zdrojů dost vyprahlá. Co bylo tím prvním impulsem, který způsobil, že jste se vydala na literární dráhu?

Ten nastal asi už v dětství. Vyrůstala jsem v divadle a mezi knížkami, protože rodiče byli herci a děda vesnický učitel a knihovník. Ale vyrůstala jsem prvních šest let taky trochu osaměle. Číst jsem uměla už před první třídou a tehdy jsem se začala pokoušet i psát. V pěti letech jsem napsala první říkanky, jednu jsem pak použila v Hrdém Budžesovi, a vyráběla jsem si pohádkové knížky. Co se skutečné poezie týče, tak kolem čtrnácti let jsem si potrpěla na Villona a Heina, následovali Gellner, Toman, Šrámek, taky poetisté… Těm jsme s přáteli záviděli hlavně jejich „spolkování“ a vůbec Prahu té doby… Později přišel samozřejmě Hrabě a Kainar, Mácha, Orten a další. Ale rýmování, pointy a ironie mě držely dlouho. Vlastně ještě drží, i když jsem se trochu uklidnila.

Říkáte, že jste vyrůstala osaměle. Jste jedináček?

Nejsem, mám bratra, ale ten je o šest let mladší. Než jsem šla do první třídy, žila jsem u dědy a u babičky. Otec emigroval, sotva jsem se narodila, máma se po třech měsících kojení vrátila do divadla a mě nechala u svých rodičů. Což mě zásadně ovlivnilo. Stýskalo se mi po ní, přestože děda s babičkou byli hodní, a nejlíp mi bylo, když jsem si někam zalezla s knížkou, kreslila si nebo si hrála divadlo. Mojí oblíbenou činností bylo, že jsem si půjčila od babičky vál na těsto, vylezla si na židli pod okno, vzala si několik balíků modelíny, vytvářela z ní panáčky a s těmi jsem si pak dlouhé hodiny hrála. Vymýšlení her a pohádek byla velká zábava a zároveň to fungovalo proti smutku.

Přetrvaly tyhle vaše pocity osamění do dospělosti, nebo je život odnesl?

Dokud jsme žili v okresním městě, bylo to pořád dost problematické. Jakmile jsme se přestěhovali do Prahy, normálně jsem zapadla mezi své vrstevníky a pocit osamění zmizel. Ale něco z toho všeho ve mně přece jen zůstalo. Na jednu stranu mám samotu ráda a potřebuji ji, na té druhé mám s navazováním společenských kontaktů potíže dodnes. Někdy mě to stojí docela velké úsilí. Moje dospělé děti s oblibou pozorují, jak se při různých společenských příležitostech nezadržitelně přesouvám někam do kouta a dělají si ze mě legraci, že jsem asociál.

Zmínila jste Hraběte a Kainara, od kterých byl jen krok k beatnické poezii. Přesto jsem nikde nenarazila na informaci, že by vás právě beatnici ovlivnili. Jak jste to s nimi měla?

Samozřejmě jsem je četla, to snad byla skoro povinnost! Zajímali mě, bavili a překvapovali, ale nemůžu říct, že by se někdo z nich stal vysloveně mou srdeční záležitostí.

Pamatujete zlatou éru Zeleného peří, klubového uvádění „nezavedené poezie“ v malostranském klubu Rubín. Je zajímavé, kolik budoucích úspěšných spisovatelek se tam tenkrát sešlo: vy, Eva Hauserová, Alexandra Berková, Věra Nosková a ovšem Halina Pawlowská, tenkrát ještě pod dívčím jménem Kločurková…

Malá Strana vůbec měla velkou přitažlivost. Malostranská beseda, Malostranská kavárna a hlavně Rubín, ve kterém působil soubor Divadla na okraji. Tenkrát pro nás doslova kultovní záležitost. O Zeleném peří jsem se dozvěděla později, někdy v polovině 80. let. Už si ani nevzpomenu, kdo mi řekl, že je možnost nejenom se jít na ten pořad podívat, ale i poslat do něj texty. Pamatuji se ale dobře na ten neuvěřitelně nádherný pocit, když mi volal Mirek Kovářík, že ho mé básně zaujaly. Pak jsme tam začaly s kamarády a hlavně s Lucií Lomovou chodit pravidelně, ne jenom tehdy, když se tam četly naše věci, a byli jsme úplně u vytržení. Jednak z Mirka, ale také z Radky Fiedlerové, kterou jsme znali právě z Divadla na okraji a obdivovali ji. Pokud jde o autory, vzpomínám si na některá později známá jména, ale na Halinu Pawlowskou ani na Evu Hauserovou ne. Naopak velmi dobře si pamatuji na Sašu Berkovou, protože se mi moc líbily její povídky. Pak také na Lubora Kasala a Martina Vopěnku, se kterými jsme si tenkrát moc do oka nepadli. Myslím, že moje a Luciiny básničky jim připadaly jako nepříliš důstojné „srandičky.“ A nám se zase zdálo, že se berou moc vážně.

Spřátelily jste se se Sašou Berkovou?

Bohužel ne. Hlavně kvůli té mé introvertnosti. Trvá mi dlouho, než s někým navážu bližší vztah. Dodnes si třeba vyčítám, že jsem nikdy nenašla odvahu zaťukat na dveře těch spisovatelů, jejichž texty jsem milovala, představit se a říct jim, jak se mi líbí, co píší, a že moc stojím o to, se s nimi seznámit. Tohle jsem prostě neuměla, měla jsem úplnou hrůzu, abych se nevnucovala. Pokud se takové „seznámení“ nevyvinulo nějak spontánně, držela jsem se zpátky. Se Sašou jsme se ale později seznámily – díky Richardu Ermlovi, který nás představil. Bohužel, brzy nato Saša umřela a já jsem po ní zdědila rubriku v Divadelních novinách.

Ze dvou autorek z oné silné ženské sestavy, která prošla Zeleným peřím, se časem staly aktivní feministky – mám na mysli právě Sašu Berkovou a Evu Hauserovou. Pro vás feminismus nebyl ničím zajímavý?

Ne že by nebyl zajímavý – některé feministické texty si ráda přečtu, ale není to nic, k čemu bych lnula. Asi ve mně zůstal příliš velký odpor ke všemu, co zavání nějakou ideologií. Samotný pojem „feminismus“ je ale hodně široký. Najdete v něm rozumné proudy – nelze nic namítat třeba proti snaze, aby ženy měly za stejnou práci stejné platy jako muži – a najdete v něm i spoustu absurdit.

Například?

Občas se v metru vyvěšuje kromě jiného poezie. Jednou se tam objevila Halasova báseň „Lyrické smetí“, která začíná slovy:

„Slečno, řekněte mi, jak to děláte, že hodiny neoněmí, když se svlékáte“

a pokračuje:

„Dejte jí Nobelovu cenu, za gesto, jímž zvedá sukni svou“

a tak dále… Prostě poetistická hříčka. A jedna feministická autorka napsala, myslím, že do Lidových novin, proti této básni rozzuřený protest, žádala její odstranění s tím, že to ženy uráží a že zaplaťpánbůh dostávají Nobelovy ceny za úplně jiné věci… Spaste duši, když někdo něco takového myslí vážně! Podobných příkladů by se našla spousta.

Zůstaňme ještě v 80. letech. Kromě Zeleného peří jste se vyskytovala také na platformě tvůrčí skupiny LiDi. Tehdy jste se zdravě naštvali na vznikající básnickou edici Mladé fronty Ladění, kterou jste zparodovali „sborníčkem“ básní na roli toaletního papíru a nazvali jej Kadění. Proč?

No protože sami jsme v té edici neuspěli. Naše texty byly odmítnuty, tak jsme na ni zanevřeli. Byli jsme dotčeni, naštváni a rozezleni! Několik sbírek, které v Ladění vyšly, jsme si přečetli a hrozně se nám nelíbily. Připadalo nám, že jsme stejně dobří, ne-li lepší. Nemyslím to ale úplně vážně. Vždycky jsme byli recesisti. Kamarád měl jehličkovou tiskárnu, tak jsme to u něj na ten toaleťák na střídačku tiskli, což bylo hodně pracné a zdlouhavé. Pak jsme si na Staroměstském náměstí otevřeli stánek s transparentem KADĚNÍ a aby nebyl takový poloprázdný, tak jsme s Lucií Lomovou udělali z moduritu splachovadla – většinou to byly hlavy a pár loutek – a Kadění jsme zkoušeli prodávat. Výtisků Kadění jsme sice prodali malinko, ale za to jsme úplně rozprodali všechna splachovadla.

U koho jste v edici Ladění nejvíc narazili? Snad ne u Vojtěcha Kantora?

Myslím, že to byl on. Nejdřív jsme mu naše texty poslali a pak nás pozval na schůzku přímo do redakce, na kterou jsem šla já a Petr Ulrych. Mluvil s námi takovým tím přezíravým způsobem a padala z něj moudra typu:

„musíte si uvědomit, že napíšete-li byť jen jednu jedinou větu, tak vstupujete nejen do kontextu české, ale i světové literatury“.

Anebo:

„Pište, pište, mladí přátelé…“

Nám to přišlo dost přepálené a směšné. Navíc nám jeden z rukopisů ztratil ve vlaku, čímž se naše rozhořčení dovršilo. A aby se nám ulevilo, vymysleli jsme Kadění, které se po čase podařilo vydat i knižně u Václava Kadlece v Pražské imaginaci. Nesli jsme naše básničky k němu domů, on tam zrovna nebyl, tak jsme mu je strčili pod rohožku a na dveře jsme mu připevnili dopis s telefonem a s prosbou, jestli by se na ty texty nepodíval. A on opravdu zavolal, že se mu to líbí a že nám to vydá. A vydal – pod názvem Pražský zázrak. Zpětně ale musím říct, že se tomu Kantorovi moc nedivím, vyjadřovat se k začátečnickým pokusům rozdychtěných literátů není opravdu žádný med.

O těch, kdo píší básně, se říká, že v sobě mají jakési čidlo nebo seismograf, kterým rozpoznají v předstihu před ostatními, že se ve společnosti děje cosi, co ji dřív nebo později od základů změní. Cítila jste něco podobného před rokem 1989?

Trochu ano, ale jenom v určitých kruzích. Veliká část lidí včetně studentů zůstávala ještě v roce 1989 úplně bokem. Změny, nebo spíše přání, aby přišly, doprovázely sice stále častější aktivity, nejen literární, divadelní nebo hudební, později i demonstrace, na něž jsme chodili, nebo vznik petice Několik vět, kterou jsem taky podepsala, ale vybavuje se mi pořád stejný okruh lidí, kteří se snažili něco dělat. Přibývalo jich, ale určitě ne masově. Větší části jako by se nic z toho netýkalo. Dokážu si představit, že by se v osmdesátém devátém vůbec nic nestalo a většina by celkem spokojeně fungovala dál stejně jako předtím. Vím, že jsem si říkala, že snad jedině, kdyby na těch demonstracích někoho zabili, tak se začne s lidmi něco dít. Po zážitku na Národní jsme byli přesvědčeni, že se to opravdu stalo. Když se věci daly do pohybu, měla jsem podivně rozpolcený pocit. Pochopitelně velkou radost, ale zároveň jsem cítila nedůvěru a někdy skoro až zhnusení, když jsem viděla, s jakou lehkostí se lidé najednou proměňují, protože už je jim zřejmé, že se tu doopravdy něco hýbe. Už bych na to asi dávno zapomněla, ale mám z té doby zápisky v deníku.

Irena Dousková

(1964, Příbram), prozaička, pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. Její původní jméno Irena Freistadtová bylo v 70. letech změněno a spisovatelka přijala matčino dívčí jméno. Vystudovala gymnázium, v letech 1983–5 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu UK, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně, později jako novinářka (Svobodný hlas, Mladá fronta, časopis České stomatologické komory, časopis Židovské liberální unie Hatikva, měsíčník Maskil). V současnosti působí jako spisovatelka na volné noze. Vydala prozaické knihy Goldstein píše dceři (Melantrich, 1997), Hrdý Budžes (Alois Hynek, 1998), Někdo s nožem (Alois Hynek, 2000), Doktor Kott přemítá (Petrov, 2002), Čím se liší tato noc (Petrov, 2004), Oněgin byl Rusák (Druhé město, 2006), O bílých slonech (Druhé město, 2008), Darda (Druhé město, 2011), Medvědí tanec (Druhé město, 2014) a sbírky poezie Pražský zázrak (Pražská imaginace, 1992), Bez Karkulky (Druhé město, 2009) a Napůl ve vzduchu (Druhé město, 2016). Od roku 1976 žije v Praze.

Profil

Svatava Antošová

(1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako a Vokno. Vydala sbírky: Říkají mi poezie (MF, 1987), Ta ženská musí být opilá! (ČS, 1990), Tórana (MF, 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008) a Dvojakost (Milan Hodek, 2014), prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), Skoby. Punkt Memory (Milan Hodek, 2012) a divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Sestavila a editorsky připravila do tisku básnický almanach Soví let (Protis, 2009). Redaktorkou Tvaru je od roku 2009.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Jako by ožívaly stíny
Související texty