Islám není privilegium, které vás opravňuje k domýšlivému jednání

Rozhovor s Enesem Karićem

Nebude trvat dlouho a v Evropě a na Západě se objeví pozitivní síly, které islámské kultuře a civilizaci přiznají odpovídající místo ve světových dějinách.
Islám není privilegium, které vás opravňuje k domýšlivému jednání | foto

V Evropě se často užívá pojem islámský svět. Lze však hovořit o takto vymezeném prostoru, když uvážíme všelijaké rozdíly mezi muslimy?

Samozřejmě že ano. Tento islámský svět existuje zvláště intenzivně na úrovni obyčejných muslimů: venkovanů, nomádů, řemeslníků, trhovců na bazarech, studentů a mládeže, tradičního duchovenstva – ulamá, tradičních rodičů, rodin a dětí… od Maroka po Indonésii, od Jihoafrické republiky po muslimské krajanské komunity ve skandinávských zemích a v Severní a Jižní Americe.

Tito lidé, ženy a muži, dívky a chlapci – muslimové v ohromném počtu, v řádu stovek milionů, tvoří to, co nazýváme islámskou ummou, světským islámským či muslimským společenstvím. Toto společenství spojuje jedna jedinečná duchovní tonalita, jedno islámské uvědomění víry v Jednoho Jediného Boha, rovněž tak i velká láska k Muhammadovi, jehož muslimky a muslimové ctí a uctívají jako Posla a Proroka Božího, posledního z řady poslů a věrozvěstů Božích. Samozřejmě že muslimská umma stejnou měrou uznává a miluje z celého srdce i dal-ší posly Boží: Ísu al-Masíha/Ježíše, Músu/ Mojžíše, Ibráhíma/Abraháma a jiné.

Souhlasím s vámi, když poukazujete na roztříštěnost dnešního islámského světa. Ta má svůj původ mezi takzvanými muslimskými elitami a politikami. Jejich vinou došlo k násilné fragmentaci do jednotlivých států, hospodářství, náboženských proudů, právních škol a sekt. Je děsivé sledovat všechen tento chaos a nepořádek v dnešním islámském světě. Děsivé! Je však třeba hledat cestu smíření. Východiskem je modlitba, tichá modlitba dnem i nocí. Také já četné noci trávím v modlitbách a prosím Boha o mír, a to s velikou úzkostí! Prosím dobrého Boha, aby požehnal míru jak mezi muslimy, tak mezi všemi světovými religiemi, mezi náboženstvími regionálními i těmi takříkajíc lokálními.

Evropská unie muslimy, ale i další skupiny z Asie a Afriky dnes (stejně jako v minulosti) přitahuje, mnozí do ní utíkají, protože v ní vládne mír. Osobně si cením každé vlády, která je schopna demokratickými prostředky zajistit takto časově, prostorově i ekonomicky rozlehlé území míru. To místy zmiňuji i ve svém třetím románu Člověkem náhodou, kde se zabývám problematikou muslimské a islámské emigrace v Evropě a Evropské unii.

Nyní ale jen počet ilegálních imigrantů dosahuje stovek tisíc a strmě roste. Představují nově příchozí hrozbu evropskému způsobu života, nebo – jak mnozí tvrdí – evropské křesťansko-židovské civilizaci?

Pokládáte mi jednu z nejpodstatnějších otázek současné Evropy, konkrétněji Evropské unie. Dovolím si povědět zcela otevřeně následující. Zaprvé, zásadně nesouhlasím s názorem, že uprchlíci představují jakoukoli bezpečnostní hrozbou pro Evropskou unii nebo pro takzvanou křesťansko-židovskou civilizaci, třebaže jsou s nimi spojené jisté problémy, například humanitární, ekonomické a sociální. Zadruhé, tito uprchlíci jsou do určité míry – ne-li větší měrou! – následkem evropského způsobu řešení politických krizí moderní doby. Každý intelektuál se špetkou morálního svědomí si uvědomuje, že dnešní evropské velmoci podněcovaly spory na Blízkém a Středním východě, načež takzvané Arabské jaro způsobilo katastrofu biblických rozměrů. V těchto regionech došlo k „somalizaci“, vše se ocitlo v plamenech, v rukou dvacítky krví potřísněných armád se nejčastěji nacházejí „západní“ zbraně, koupené od překupníků, kteří si spokojeně mnou ruce! Čtu teoretiky naší doby, mezi nimiž je zřejmě nejvýznamnější Noam Chomsky, kteří shodně tvrdí, že dnešní muslimští a křesťanští uprchlíci z Blízkého a Středního východu jsou produktem nezodpovědné politiky Západu. Nyní se tito nešťastní lidé po moři či po souši vydávají do Evropské unie – utíkají, protože nemohou jinak – a tam také dorazí, pokud se neutopí v mořských vlnách. Unie za péči o ně utratí nejméně dvě až tři miliardy eur ročně. Cožpak se tyto peníze nemohly dříve investovat do zemí Blízkého a Středního východu – do jejich hospodářství, míru a prosperity a, chcete-li, demokratického rozvoje? Jistěže mohly, ale ještě předtím se mělo investovat do lidského porozumění, projevů dobré vůle a pochopitelně i „křesťanské lásky“.

Ještě jako student teologie a filosofie jsem četl knihu Jeana Delumeaua Hřích a strach. Pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století. Na tuto skvělou knihu jsem si opět vzpomněl před několika měsíci. Evropa a Západ se obávaly Turků, Židů, moru a dalších nemocí, moře… A zrovna toto stejné moře dnes přináší tisíce uprchlíků. Přicházejí jako výsledek „zahrávání si se šajtánem – ďáblem“. Bohužel pach krve se rozšířil do mnohých částí světa a svůj díl viny na tom mají i muslimské elity, politické i duchovní.

Uvedu příklad Židů, kteří, v kontrastu s dnešním státem Izrael, za jiných historických okolností na Blízkém a Středním východě zažili své veliké vzestupy. Adam Metz (švýcarský orientalista – pozn. M. M.) v jednom eseji napsal, že Židé ve velikých chalífských městech – Káhiře, Bagdádu, Damašku… – bývali učiteli, lékaři, jazykovědci, filosofy, bankéři; bývali jednou chvályhodnou duchovní a obchodní „páteří“ těchto měst a společností. Představte si, že dnešní Izrael začne šířit alespoň jednu třetinu klidu a míru, jaký šířili klasičtí Židé v blízkovýchodních a středovýchodních domovinách: Egyptě, Palestině, Sýrii, ve všech částech osmanské říše. Jen si to představte!

K vaší zmínce o evropské křesťansko-židovské civilizaci dodám jen to, že nebude trvat dlouho a v Evropě a na Západě se objeví pozitivní síly, které islámské kultuře a civilizaci přiznají odpovídající místo ve světových dějinách a budou používat slovní spojení židovsko-křesťansko-islámská kultura a civilizace. Přál bych si, aby toto uznání „třetí komponenty“ nebyla jen znouze-ctnost pod tlakem uprchlického strádání, ale následek zjištění, že „dlaní Slunce nezakryješ “, jak říká jedno bosenské přísloví.

Navážeme-li na úvodní otázku, můžeme uvažovat i o existenci islámské literatury? Mají něco společného všichni muslimští spisovatelé?

Ano, jistě, existuje i islámská literatura. Prostupuje ji ona jedinečná duchovní tonalita, již jsem zmínil. Prostupuje ji to „magické“ v kultuře islámu, o čem hovoří Oswald Spengler v Zániku Západu. A nejen on. Toto „čarovné“ není v žádném případě „čarodějné“, to je nám snad jasné. Stáváme se součástí magické kultury, jakmile přijmeme, že naše dny i noci přicházejí z hlubin vesmíru, a ne že je vyrábíme v nějaké ocelárně! Toto je skromná odpověď na to, co znamená být součástí „magické kultury“ islámu.

Imaginace islámu jako víry, kultury, civilizace, způsobu nahlížení na toto nekonečné univerzum kolem nás, způsobu snění o světě – aby se o světě zpívalo – ta je dnes bohatá a vznikají z ní díla literární, ale i filmová, divadelní a jiná. Hegel ve svých Dějinách filosofie hovoří o tom, že islám před celým lidstvem vychválil Onoho Jediného, Ono Jediné. Veliký Němec se nemýlí. Islám se objevil v 7. století po Kristu a zanechal jednu jedinou důležitou stopu, stopu Onoho Jediného. Bůh je jeden, všechno ostatní jsou Jeho stvoření.

A On, Ten Jediný, jako by Svá stvoření vlastním tvořením od Sebe vzdálil, a tak mu ona jdou naproti. Některá stvoření se k Němu plazí, jiná jdou po čtyřech a další po dvou nohách, jak o tom symbolicky promlouvá Kur’án. Některá z nich k Němu jdou pomocí dobrých skutků, jiná zas prostřednictvím dobré literatury. Šeherezáda z Tisíce a jedné noci se blíží svému Cíli skrze příběh. Nejinak tomu je v ostatních druzích a formách islámské literatury, kde stvoření jdou za svým Cílem využitím příběhů, nadějí, snů, snažení, zpěvů prvotní duše.

Co je dalším výrazným motivem islámské literatury? Uvědomění, že jste stvoření Boží. V Bibli je jedno veliké „islámské“ místo (není však jediné), kde se náš společný židovsko-křesťansko-islámský praotec Abrahám podivuje, že se na něj Bůh obrací přímo, ačkoli je „prach a popel“. A prach této zemské hmoty, ostatně jako desetiny a setiny času, to jsou dnes veliké motivy toho, co se nazývá islámská literatura.

Kur’án se obrací na lidstvo se slovy: „Což nevidíš, jak Pán tvůj stín prodlužuje?“ My všichni jsme stíny, i naše velkoměsta jsou stíny. Všemi našimi dnešními městy budou za jistý čas, za deset či patnáct tisíc let, procházet nějací turisté a spatří jen ruiny, stíny. Ti turisté samozřejmě přijdou z velikých a krásných měst, docela nových, mohu-li to tak říci.

Zkrátka, islámská literatura má tisíce velkolepých prozaických děl, statisíce veršů. Ve většině případů se v nich lidská duše s pokorou vydala poklonit se Jednomu Jedinému Bohu. Ve velké většině případů lidský um a rozum před Bohem padly na kolena!

Kterým islámským literárním dílům přikládáte největší význam? Patří mezi ně Kur’án a Tisíc a jedna noc?

V zásadě platí, že tradiční muslim nikdy nepoví, že Kur’án je literární dílo, ačkoli jím je, protože je sdělen – jak sám o sobě tvrdí – jako „příběh nejkrásnější“ a „ve zřetelném jazyce arabském“, odedávna zkoumán mnoha literárními a literárněteoretickými postupy a metodami. Islámská kultura a civilizace má obsah Kur’ánu za něco, co stále vyvěrá odněkud Odtamtud a v Boží původnosti, co se v ryzí podobě zjevuje na „počátku“. Tento obsah muslimové považují za Slovo Boží jako takové.

Kur’ánské Slovo je tu jako mezník, Slovo Boží z hloubi nebeské modři, a proto je muslimská část lidstva nepřetržitě recituje, „předčítá“ dnem i nocí, jak říkáme my bosenskohercegovští muslimové. V kontextu literárního bádání je dobré vědět, že muslimské krédo zní: Kur’án nelze napodobit, jakož nelze napodobit ani Boha. Bůh je věčný, Jeho sdělení je věčné! Lidé přeci jen ke Kur’ánu přistupují z pozice smrtelníka, determinováni častým „střídáním dnů a nocí“.

Vše, co jsem uvedl, netřeba chápat tak, že Kur’án nebyl a není často recipován jako osobité „literární dílo“. Naopak, On literaturu velmi obohatil. V Bosně máme známý příklad Meši Selimoviće a jeho skvostného románu Derviš a smrt. Kur’án ostatně posloužil i profánní každodennosti. Například mnoho odstavců a výroků z Něj je součástí běžné slovní zásoby muslimů. „Dá-li Bůh“ (inšalláh) je kur’ánské úsloví. Podobně jako stovky dalších je uslyšíte z úst taxikáře v káhirských ulicích nebo teheránského prodejce vůní či marockého prodavače suvenýrů ve Fezu… Ačkoli je tedy Kur’án nepřekročitelný mezník, přeci jen se z něj jako mezní zdi celé věky těžily drahé kameny, které se pak coby svébytné filigrány nevýslovné krásy vkládaly do stránek literárních děl. Zabralo by nám hodiny a dny, než bychom vyjmenovali všechny příklady, jak a kde Kur’án ovlivnil arabské, turecké a perské písemnictví, ale i další veliké literatury Východu i Západu.

V islámském světě odedávna patří k dobrému tónu sepisovat prozaická a básnická díla komentující samotný Kur’án. Jen krátce připomenu, že Rúmího Masnaví je perský komentář Kur’ánu, podaný formou veršů neobyčejné krásy a moudrosti. Dnes je Džaláleddín Rúmí nejčtenějším (a nejprodávanějším) básníkem v – sekulárních! – Spojených státech amerických.

Kur’án jste přeložil ještě v poměrně mladém věku a bez větší překladatelské praxe. V té době bylo v někdejší Jugoslávii k dispozici více překladů z arabštiny. Co vás vedlo k takovému kroku?

Do intenzivní práce na bosenském překladu Kur’ánu jsem se pustil začátkem roku 1989 na podnět Gavrila Grahovce, tehdejšího ředitele prestižního sarajevského nakladatelství Svjetlost, sotva jsem oslavil třicáté narozeniny a uzavřel doktorské studium. Překlad byl publikován až po téměř sedmi letech roku 1995. Nejméně čtyři roky zabralo pilování textu a všemožná ověřování v komentářích. Letos je tomu dvacet let od prvního vydání v nakladatelství s krásným jménem – Bosanska knjiga.

Co mne k tomu vedlo? Myslím, že to bylo z čisté lásky ke Kur’ánu. I při jiných příležitostech zdůrazňuji, že jsem lásku k Němu získal v kruhu své venkovské a zároveň nomádské rodiny ve Višnjevu. Vybavuji si jeden výjev z dětství: pravidelně ve čtvrtek a v neděli, zvláště na podzim a v zimě, jsme večer předčítali súru Já sín. Kur’án byl „rozevřený“ před námi, postavený na stolku, který moje maminka pokrývala svátečním ubrusem. Ze zdi na stránky Kur’ánu a naše tváře dopadalo světlo „petrolky“; elektřinu jsme ještě neměli, ta byla zavedena až za socialistických elektrifikačních pětiletek. Naše dětské tváře se mihotaly nejen ve světle této „petrolky“, ale i ve zvucích a vibracích kur’ánských slov.

I dnes, kdykoli se pokouším rozluštit těžké a složité texty tlumočící Kur’án, si často vzpomenu na pocit, který jsem měl jako dítě při poslechu „nesrozumitelného“ Kur’ánu v arabštině, recitovaného mým otcem. Kur’ánská slova plynula v líbezných tónech příjemného ticha vesnice, jež své dny a noci vyprovázela na věčnost… Ono první dětské setkání s hlasem Kur’ánu ve mně zůstalo i poté, co jsem v sarajevské Gazi Husrev-begově medrese a na Islámské teolo- gické fakultě poznal mnohé teorie o Kur’ánu.

Bylo mi dáno a přáno, že od roku 1979 jsem mohl mnoho měsíců strávit v bohatých knihovnách a univerzitách od Káhiry, Teheránu, Qomu a Kuala Lumpuru po Yale, Oxford či Ludwig-Maximilians-Universität a studovat tam různé teorie o Kur’ánu, klasické i ty současné. Ve mně ale i přesto zůstává onen ústy přednášený Kur’án, který nemohou nahlodat ani sebevědečtější teorie.

Do jaké míry musí překladatel brát ohled na to, že Kur’án není jen literární text, ale také duchovní návod pro věřící?

Vaše otázka vystihuje podstatu věci, když uvážíme posvátnost Kur’ánu a život podle Něj, a to jak dnes, tak v minulosti. Zařadíme-li Kur’án do řady a kontextu velikých „náboženských knih“ navádějících lidstvo na správnou cestu, pak je třeba rozlišit několik věcí.

Na jedné straně je tu rituální Kur’án, to jest salát či namáz, zjednodušeně řečeno forma i samotný obsah islámské modlitby. Mám za to, že muslimové bezezbytku chápou tuto pobožnou, rituální rovinu kur’ánského zjevení. Kur’án je totiž kniha, která silně evokuje pobožnost a vybízí k ní. Muslimský svět a muslimské národy obecně jsou dnes pobožné. To je nesmírně důležité. My lidé jsme stvoření Boží. Podle islámského náhledu na svět a člověka prostřednictvím rituálů a mravného života „oplácíme“ Bohu, že nás stvořil, obdařil nás mnohými dary, umem, rozumem, smysly, zdravím. „Oplácíme“ Bohu, že stvořil tento pozemský svět a obdařil nás radostmi života. To je význam, nebo jeden z významů, slova dín a díni islám.

Nicméně mnozí z dnešních muslimů nežijí v souladu s kur’ánským poselstvím míru. Častokrát slova Kur’ánu používají jako obyčejné politické slogany, ideologická hesla. Sami uznejte, že co se děje v Sýrii, Afghánistánu, Jemenu, Libyi, Egyptě i jinde, je žalostné, častokrát přímo strašné. Při každé příležitosti proto opakuji: pakliže jsme se skrze náboženské obřady a mravní pokoru smířili s Bohem, je nezbytné, abychom své usmíření transponovali i na smíření a usmíření s ostatními lidmi, s muslimy, křesťany, židy. Islám není privilegium, které vás opravňuje k domýšlivému jednání. Zcela naopak, islám je především odpovědný a morální závazek. Závazek vůči Bohu, ale také lidem, zvířatům, rostlinám, nerostům…

Jsem s vámi zajedno, že Kur’án je „duchovní návod pro věřící“, je však dobré mít se na pozoru, aby nás Jemu neučili nekompetentní lidé. Právě v naší době není nouze o interpretace Kur’ánu předkládané nezpůsobilými, neřkuli zlomyslnými lidmi. V tomto směru panuje veliký zmatek, nezřídka chaotická a současně politováníhodná situace.

Mějme také na paměti, že Kur’án má více rovin, hloubek, vrstev. Rituální úrovně se mohou účastnit všichni lidé. Stačí znát tři nebo čtyři stručné kapitoly z Kur’ánu, a již můžete vykonávat namáz: modlit se, uctívat Boha, „vykonávat modlitby“. Do obřadní roviny patří i půst, dobrovolné a povinné milodary, pouť do Mekky, ukázněné vystupování a tak dále. Obřady jsou do určité míry základním kamenem mravního pláště islámu. K tomu, abychom byli dobří, čestní a mravní, nepotřebujeme žádné školy. Postačí dobrá výchova. A pochopitelně odpovědnost.

Usilujeme-li ale o řádnou intepretaci Kur’ánu, k tomu si bez školních znalostí nevystačíme. Je třeba získat mnohé dovednosti a také projít několika univerzitními stupni vzdělání. Kur’án se podobá světu, On je vlastně na mnoha místech věrným obrazem univerza. Stačí se podívat na naši planetu Zemi! Kolik jen má sopek, divokých řek, širých oceánů, rozlehlých náhorních plošin, rozpálených pouští a chladných ledovců! Cožpak se do těchto rozmanitých končin můžeme vydat bosi, v domácím úboru, v pyžamu?! Vyloučeno! Zrovna tak jsou v Kur’ánu místa, kam nemůžeme vkročit, natož jim porozumět, bez zvláštní přípravy, víceletého vzdělávání a studia. Když o interpretaci Kur’ánu usiluje neznalý člověk, je to stejné, jako by se neplavec pokoušel zdolat rozbouřenou řeku.

Dnes máte muslimy, kteří nejsou způsobilí vykládat Kur’án. A zároveň jsou hrubí, rozhněvaní na celý svět. Tím pomáhají budovat špatný obraz o islámu jak doma, tak na Západě. A když jsme u Západu, tam je zase spousta nevzdělaných novinářů, kteří o Kur’ánu a islámu píší holé nesmysly. Před čtyřiceti lety Edward Said o těchto novinářích napsal knihu Covering Islam. V Záhřebu ji do chorvatštiny přeložili obratem jako Překrucování islámu, což považuji za adekvátní.

Jak z toho ven? Východiskem je dobré vzdělání spolu s mravným a odpovědným výkladem Kur’ánu.

Souborné vydání Tisíce a jedné noci v bosenštině poprvé vyšlo roku 1999 zásluhou orientalisty Esada Durakoviće. Můžete ve stručnosti popsat význam této sbírky pro současného čtenáře?

Pokud se týká Tisíce a jedné noci, tu jsme již v moři lidských příběhů s množstvím zálivů a zátok, s množstvím sladké vody z četných řek a potoků. Přirozeně že ze své podstaty spadá do islámské literatury, je však na místě říci, že zralá civilizace a kultura islámu, která před více než tisícem let vznikla v trojúhelníku měst Káhira–Damašek–Bagdád, umožnila, aby tehdejší světové proudy literatury z Indie, Číny a Persie sedimentovaly do Tisíce a jedné noci a získaly v ní islámský obsah, ducha a výrazovou formu.

Motivy Tisíce a jedné noci jsou mnohočetné. Před patnácti lety jsem do bosenštiny přeložil práci oxfordského a cambridgeského profesora Roberta Irwina The Arabian Nights: A Companion. Jak je z anglického názvu patrné, kniha se pokouší být průvodcem, jak sbírku snáze číst, jak z ní učinit srozumitelnější četbu. Kromě toho Irwin dokládá, kdo všechno z tohoto díla čerpal inspiraci: bratři Grimmové, Chaucer, Balzac, Goethe, Eco, Nabokov, Richard Francis Burton… To jsou jen některá z desítek uvedených jmen.

Ve stručnosti: význam sbírky spočívá v tom, že vám předkládá stovky příběhů o smrti, lásce, obchodu, zlu, dobru, práci a námaze, válce a boji – a přitom vám sděluje, že každý je pánem jen a jen svého vlastního osudu, třebaže se jeden druhému podobá a je nevyhnutelný, a ten člověka nakonec přivede k smrti. Nově se tu zachází jen s tím, jsme-li zrovna my tou „obětí“, „soustem“ tohoto starého a podobného osudu. Achillovi se osud usadil na patě, Janě z Arku v srdci, perským hrdinům Rustamovi a Suhrábovi na prsou a v břiše a tak dále. Achillova pata se jednou projeví v tom, podruhé zas v onom, i kdyby se člověk schoval do sebenedobytnější pevnosti světa.

Nyní přejděme k vašemu osudu. Ohlédnete-li se do minulosti, bylo pro vás těžké zvolit duchovní vzdělání a takříkajíc cestu islámu v Jugoslávii, uvážíme-li, že se jednalo o deklarativně ateistickou zemi?

Vaše otázka ve mně probouzí mnohé vzpomínky. Některé jsou i hořké. Dovolím si však pronést následující: všechno to, co Bosna a Hercegovina prožila v letech 1992–1995: obležená města, zabíjení, hladovění, všemožná strádání a konečně i genocidu ve Srebrenici i jinde, mne nutí o někdejší socialistické a komunistické Jugoslávii často uvažovat jako o místě, kde – i kdyby nic jiného, tak alespoň v šedesátých a sedmdesátých letech – bylo bezpečno, byť jsme postrádali politickou svobodu.

Pětileté studium na Gazi Husrevbegově medrese mne dozajista velkou měrou ovlivnilo v budoucím literárním, univerzitním a vědeckém zaměření. V tom čase se jednalo o kvalitní gymnázium klasického typu, vyučoval se v něm široký okruh humanitních předmětů a oborů, důraz byl kladen převážně na srbochorvatštinu, arabštinu a angličtinu. Snad proto, že medresa byla v té době „izolována“ od dění v tehdejší socialistické společnosti, bylo v ní možno získat ono staré klasické a hodnotné vzdělání.

Shodou okolností patříte do jedné z prvních generací, která dokončila Islámskou teologickou fakultu v Sarajevu. Za jakých okolností fakulta vznikla?

Tato vzdělávací instituce, dnešní Fakulta islámských věd, byla založena roku 1977, v době, kdy si komunistická moc uvědomila, že musí být otevřenější a do jisté míry i pluralitnější. Na druhé straně, založení fakulty mělo i svůj mezinárodní kontext: Titův režim chtěl ukázat islámským zemím sdruženým v Hnutí nezúčastněných, že socialistická Jugoslávie respektuje náboženské svobody muslimů. Zatřetí, i samo Islámské společenství v tehdejší Jugoslávii chtělo mít svou nezávislou a domovskou vysokoškolskou instituci. Tehdy se využilo uznání „muslimského národa“ – Muslimů s velikým M (současných Bosňáků – pozn. M. M.), což sebou přinášelo národně emancipační kroky na poli vzdělávání a kultury. Od jisté doby je fakulta součástí Sarajevské univerzity a nabízí plnohodnotné vysokoškolské studium.

Do jaké míry se změnila atmosféra v Bosně a Hercegovině, v níž působí islámští učenci, náboženské instituce i celá komunita Islámského společenství ve srovnání s bývalým režimem?

Bosna a Hercegovina po kataklyzmatu a válečné agresi vypadá jako země, která zažila velké zemětřesení o síle dvanáctého stupně Mercalliho stupnice. Zemřelo nebo se pohřešuje kolem 150 tisíc lidí, asi milion obyvatel byl vyhnán ze svých domovů. Srovnáno se zemí bylo na 600 mešit, k tomu i desítky kostelů – ty byly ničeny převážně ve vzájemných střetech různých chorvatských a srbských jednotek a armád.

Prostředí v Bosně a Hercegovině se pochopitelně od základů změnilo. Po nastolení míru koncem roku 1995 došlo k náhlému rozšíření svobody slova, médií, prakticky všeho. Tento „příchod svobody“ pocítily zejména tradiční náboženské společnosti. Začaly se šířit různé alternativní diskursy uvnitř islámu.

Domnívám se, že Islámské společenství se s bleskovými globálními proměnami vypořádává obstojně. Obnovilo mnoho svých kulturních a vzdělávacích institucí a usilovně pracuje na podpoře bosenskohercegovských tradic života v islámu. Stručně řečeno to znamená, že nezpochybňuje sekulární podobu státu (od rakousko-uherského záboru roku 1878 bosenskohercegovští muslimové nežijí jinak). Zadruhé, projevuje otevřenost vůči súfijskému učení a alternativním islámským duchovním cestám. Zatřetí, uchovává a pěstuje tzv. lidové formy islámu: my bosenskohercegovští muslimové máme své islámské modlitby v horách, v blízkosti pramenů řek a jinde.

Jak bosenskohercegovští muslimové čelí výzvám salafismu a vahhábismu, vlivným hnutím, která nejsou příliš nakloněna vnitřní pluralitě současného islámu ani soužití s nemuslimy?

Islámské společenství je nejsilnější duchovní institucí Bosňáků ne proto, že své postavení udržuje silou nebo nezpochybnitelnou autoritou, ale kvůli pevné důvěře, kterou jí bosenskohercegovští muslimové prokazují. Mimoto Společenství má jako jediné pověření právoplatně tlumočit islám. Absolventi jeho medres a z větší části i vysokých škol řádně vykonávají svou práci a při tom berou v úvahu morální odpovědnost za zachování významu míru nejen mezi samotnými muslimy, ale také míru a soužití muslimů s katolíky, pravoslavnými, židy, ateisty, agnostiky a jinými.

Výzvy salafismu a vahhábismu zmiňujete právem, jelikož jsou v Bosně i na Balkáně přítomny. Přinesla je sem poválečná situace společně s četnými vlnami globalizace. Tradiční islámské společnosti v balkánských zemích mají před sebou úkol rozvíjet, ale i zachovat „místní“ prožívání a žití islámu. V dogmatickém smyslu, chcete-li ve smyslu kréda, islám ve světě a v Bosně je jeden a týž islám. Z pohledu kultury máte mnoho oblastí a podoblastí islámu, máte jazyková území, kde žijí muslimové. Islámská umma dnes, stejně jako v minulosti, představuje velikou jednotu v rozmanitosti.

Nesmíme zapomenout, že inkluzivní výklad islámu v Bosně a Hercegovině a na západním Balkáně zapůsobil na velký počet evropských cestovatelů a badatelů, kteří do Bosny zavítali. Myslím, že takovýto výklad islámu v této části světa zůstane většinový i nadále.

Máte za sebou mimořádně bohaté zkušenosti humanitního vědce, pedagoga a překladatele, nevyhnul jste se ani politice. V posledních letech se věnujete také literární tvorbě. Dříve vám na tvůrčí psaní nezbýval čas, anebo jste čekal, až myšlenky dozrají?

V mém případě psaní románů, rovněž esejů a krátkých povídek, ale také cestopisů a memoárů čekalo na jistý druh duchovního kvasu. Někdy kolem roku 2005, kdy jsem začal psát svůj první román Písně divokých ptáků, se to všechno dalo do pohybu.

Mně osobně literatura skýtá občasné útočiště před teologií a filosofií. Literatura se taktéž zabývá „mezními situacemi“, o nichž hovoří Karl Jaspers, podle mě to však dělá mnohem účinněji než teologie a filosofie. Mimoto dobrá literatura vychovává, ona stále ještě sděluje, že člověk by měl mít neposkvrněnou čest, měl by se stydět, kát a být si vědom svých kroků. A že mu přeci jen není dovoleno činit a páchat vše, co jej napadne.

To všechno i tisíc dalších věcí, známých i neznámých, mne přivedlo k rozhodnutí část svého bdění věnovat literatuře, nejdříve čtení klasických a současných autorů, a po sebrání odvahy také psaní něčeho vlastního, co druzí budou vnímat a uznávat jako literární dílo.

Na počátku bylo Slovo, příhodné je Slovem také skončit, nejlépe literárním. Jeden arabský verš praví:

Člověk – toť pouhý příběh po něm zbylý!
Staniž se dobrým příběhem vypravěčovým!“

Enes Karić

Enes Karić se narodil roku 1958 v obci Višnjevo u středobosenského Travniku. Od roku 1981 působí na sarajevské Fakultě islámských věd, kde přednáší tafsír, kur’ánskou exegenezi. V letech 1994–1996 byl bosenskohercegovským ministrem školství, vědy, kultury a sportu. Soustavně se věnuje překládání z arabštiny a angličtiny; zvláště ceněný je jeho překlad Kur’ánu (1995). V posledních letech publikuje vlastní tvorbu: cestopisy (Crni tulipan, 2008; Minhenska godina, 2012) a romány (Pjesme divljih ptica, 2009; Jevrejsko groblje, 2011; Slučajno čovjek, 2013). Jeho práce byly přeloženy do řady jazyků.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Islám není privilegium, které vás opravňuje k domýšlivému jednání
Související texty