AZ

Inscenace roku 2016

Řekla bych, že jako diváci toužíme po tom, aby divadlo sdílelo naše občanské angažmá, popřípadě je tím angažmá rovnou pověřujeme.

Reportáže – Reportáž Z čísla 3/2017

Anketu o Inscenaci roku vyhlašují Divadelní noviny mezi divadelními odborníky od nejvyšší kritické aprobace až po volně spolupracující příznivce divadla, působící víceméně v jiných oborech; mezi takové se počítám i já. Vzkříšení Dejvického divadla v režii Michala Vajdičky je autorská hříčka (autorství soubor) postavená na brilantních výkonech činoherního herectví (třetí místo). Na druhém místě se ocitla opera, Janáčkova Káťa Kabanová z Národního divadla Brno v režii Kanaďana Roberta Carsena. Nejvíc nominací dostala Olga (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí, hra Anny Saavedry v režii Martiny Schlegelové s Pavlínou Štorkovou v titulní roli.

Hru Vzkříšení Dejvického divadla jsem zatím neviděla, ale režii Roberta Carsena v brněnské opeře považuji za velkou uměleckou událost. Carsenovo pojetí vnáší na brněnské jeviště nevšední vizuální poetiku a lyrické gesto a činí tak střídmými a elegantními inscenačními prostředky. Dominujícím prvkem je voda (zcela ve shodě s Ostrovského předlohou, kde je to řeka Volha) a bažinatý terén, přemostěný dřevěnými lávkami. Dalším zásadním stylotvorným prvkem inscenace je světlo (světelný design Peter van Praet), které odráží emocionální stavy protagonistů. Působivě například vychází místo posledního setkání Káti s Borisem, již na protilehlých stranách řeky (ano, Káťa je už v jiném světě). Režisérovo pojetí se plně soustředí na Káťu jako hlavní hrdinku a oběť, ostatní postavy jsou definovány vztahem k titulní hrdince. Režisér se nijak zvlášť nezabývá původním ruským prostředím, jeho cílem bylo vytvořit strhující univerzální tragédii lidských osudů. Carsen je ale stejně jako Janáček bytostný humanista, v jeho pojetí se divák může plně identifikovat s titulní hrdinkou.

Před kompozicí opery Káťa Kabanová, krátce po dokončení Zápisníku zmizelého, měl Leoš Janáček k uvážení několik slovanských látek, které mu byly nabízeny jako náměty pro budoucí operu. Ze svého slavjanofilství a lásky k Rusku si vybral Ostrovského divadelní hru Groza (Bouře), která byla v roce 1918 přeložena a publikována v Ottově Světové knihovně Vincencem Červinkou. Ostrovského drama sám přepracoval v libreto. Janáček dlouho rozvažoval název opery, protože skladby (i operní) stejného názvu Bouře zde již existovaly a v češtině nebylo možné tlumočit dvojí význam ruského slova groza (bouřka a duševní stav). Přiklonil se pak k názvu, který je jménem hlavní hrdinky.

Carsenova inscenace je přehledná, nepovyšuje se nad původní intenci skladatele a nechává s plnou naléhavostí zaznít hudbě a silnému citovému náboji díla. Vzpomínám si při té příležitosti na Káťu Kabanovou v Národním divadle v režii Roberta Wilsona (s Evou Urbanovou), která byla rovněž výtvarně střídmá a nepopírala smysl příběhu, jejíž režie a zejména scénografie, založená na svítících obrysech objektů na scéně a světle vůbec, mi však připadala vzhledem k Janáčkově hudbě i Kátině povaze nepřípadně chladná. V Carsonově inscenaci Janáčkova emocionalita zazněla v plném rozsahu a s veškerou silou zasáhla i publikum, včetně toho kritického.

Inscenace Olga (Horrory z Hrádečku) pražského Divadla Letí je dílem nezávislého divadla, které už deset let soustavně inscenuje na různých místech (podle toho, kde je zrovna nechají hrát) současné drama, české i světové. Divadlo Letí pořádá také autorské rezidence, jednou z rezidentek byla před časem i Anna Saavedra (nar. 1984), jejíž texty už prošly rozhlasem i divadly (Putování, Racek, Smrt abonentů, Dům u sedmi švábů, Kuřačky a další).

Olga (Horrory z Hrádečku) se točí kolem osoby Olgy Havlové, která se svou nezbytnou cigaretou a charakteristickými vlasy dominuje prostoru. Kromě její představitelky Pavlíny Štorkové jsou na scéně tři herci, kteří hrají všechny ostatní postavy – Václava Havla, jeho matku, jeho různé milenky, Olžiny přátele, psy, estébáky a další postavy. Trio Jiří Böhm, Pavol Smolárik a Tomáš Kobr vytvářejí kolem Olgy okouzlující hravou (sebe) ironickou atmosféru soukromého i veřejného života Olgy i Václava Havlových, s nimiž prožijeme životní příběh od seznámení v Divadle Na Zábradlí až do Olžina konce. S mnoha peripetiemi, ale vždy při sobě. Nezapomenutelný je zlom z existence disidentské v prezidentskou, který je metaforicky předveden tím, že dřívější estébáci, plížící se za Olgou v lese na houbách, aby se náhodou nesetkala s nějakým nepřítelem socialistického státu, se promění v bodyguardy, bedlivě dohlížející opět na to, aby se k ní nepřiblížila žádná nepatřičná osoba.

Olga se hraje ve Vile na Štvanici, kterou, jako divadlo, v němž pracují tři spřátelené soubory, čtenářům Tvaru vřele doporučuji. V případě Olgy se podařilo interiér Vily proměnit v interiér chalupy na Hrádečku, „hraje“ nejen útulný prostor uvnitř, ale i ten nehostinný venku, který občas nahlíží dovnitř. Dokonce i náhodný chodec za okny zapadne do situace.

Hlasy v letošní anketě ve své většině dokládají, že kritické publikum očekává od divadla pozitivní slovo o bytí moderního člověka. Řekla bych, že jako diváci toužíme po tom, aby divadlo sdílelo naše občanské angažmá, popřípadě je tím angažmá rovnou pověřujeme. Nepřipojujeme se už tolik k postmodernímu výsměchu, věříme v mýty, ve velké city a pevné postoje. Děláme si starosti, my, kulturní elity, na něž se útočí – víme odkud. Inscenace režisérky Martiny Schlegelové potvrzuje, že Olga Havlová už se jedním z moderních národních mýtů, které naší existenci dávají smysl, stala.

  • Alena Zemančíková

    Alena Zemančíková (1955), slovesná dramaturgyně Českého rozhlasu, literární a divadelní publicistka. Literární reflexe publikuje nejčastěji v Listech, Salónu Práva a Deníku Referendum.