Rád bych se zúčastnil té diskuse (anketa „Chcete mě?“, Tvar č. 18) a není to ani v nejmenším z nějaké potřeby se hájit. Mám ale pocit, že jsem se fenoménu, který se tu probírá, věnoval dost důkladně na to, abych si pár věcí ujasnil.
Svatava Antošová – jistě ne ve zlém – svým sugestivním dotazem ovlivňuje celou debatu. Když Petr Minařík použije adjektivum žebrající se zjevnou nadsázkou v novinovém titulku, je to něco jiného, než když se zde zcela vážně navrhuje pojem obtěžující žebrání. Podstata žebrání tkví v tom, že něco chcete, ale nic za to nenabízíte. Mé sbírání peněz na vydání sbírky mělo a má svou podstatou mnohem blíže k běžnému nákupu v obchodě. Za každou z částek v dosti pestrém portfoliu jsem totiž něco nabízel – a to je princip, na němž HitHit funguje. Na každém zákazníkovi pak je, aby se zcela svobodně rozhodl, zda ho nabízené zboží zajímá a zda se mu zdá cena za ně adekvátní. (Vkrádá se přitom otázka, zda ti, kteří mluví o žebrání, nepovažují hodnotu poezie za natolik nízkou, že nabídku na odkup knížky básní považují hned za žebrotu; jinými slovy „chce peníze, avšak nic za to nenabízí“.)
Za každou z částek v dosti pestrém portfoliu jsem totiž něco nabízel – a to je princip, na němž HitHit funguje.
Poezii sám vydávám dvacet čtyři let (čímž velmi jemně připomínám svou dvojjedinou roli autora a nakladatele v celé kauze). Úplně na začátku 90. let bylo možné prodat Zahradníčkovy Ježíškovy košilky přes 7000 výtisků, ostatně poezii tenkrát vydávaly stovky nadšenců. Dnes, kdy je poezie z principu prodělečná (nejen finančně, ale též stran pouhého zájmu o ni; tedy jaksi edičně), ji vydávají spíše už jen desítky subjektů a na té nejvyšší úrovni vlastně jen pár nakladatelů. Všichni shánějí peníze na její vydání. Jedním ze zcela běžných způsobů, o kterém se moc nemluví, je, že autor sám výrazně přispívá na vydání své knihy v renomovaném nakladatelství. Nebudu hodnotit etické hledisko takového počínání, mohu jen říct, že jsem jako nakladatel nikdy nic takového neudělal, s výjimkou vydání Divišovy sbírky Tři knihy v předvieweghovské éře, na niž mi autor peníze po divišovsku (to jest vč. pohrůžek) vnutil.
A pak se ovšem žádají peníze od státu (MK), od města, od Litfondu. To je samozřejmě košer i přesto, že tu o peníze na vydání básnické sbírky běžně žádají nakladatelé, kteří vydělávají veliké peníze někde jinde. Seděl jsem v komisi na MK ČR i v Litfondu; nepamatuji, že by tahle věc padala při rozhodování do hry. A to už vůbec nemluvím o tom, že by se zkoumala finanční situace samotného autora! Podstatné bylo, jaké je dílo, na které se žádá…
Miroslava Bočka v odpovědi znepokojuje, že „množství vybraných peněz převyšuje náklady na vydání sbírky“, je to pro něj „nepřijatelné“. Podobných hlasů se na Facebooku objevilo několik. Jelikož už mám k dispozici podklady z účtárny, vězte, že tvrdé náklady na knihu dělaly (shodou okolností) přesně 80 855,45 Kč. (Tisk 59 755,45 Kč, grafika a sazba vč. obálky 15 000 Kč, redakční práce 6 000 Kč.) Když připočteme zcela základní režii, výdaje na dva křty a hlavně rozesílku spojenou se splněním povinností vůči přispěvatelům, můžeme přihodit dalších 10 000 Kč. A také odečíst z vybrané částky 13 %, které si strhne HitHit.cz a PayU (to jest firmy, které se těmito aktivitami živí).
Crowdfunding je normální alternativní způsob získávání zdrojů; jen jsme si na to asi ještě nezvykli.
Já vím, že se básnická sbírka dá vydat za míň peněz. Nové decimy ovšem vycházejí v nákladu 850 výtisků, mají 108 stran, uvnitř dvoubarevný tisk, zaplatili jsme renomované grafické studio (ReDesign) a dobrého redaktora…
Crowdfunding je normální alternativní způsob získávání zdrojů; jen jsme si na to asi ještě nezvykli. V USA podobným způsobem shánějí peníze superbohaté firmy a daří se jim vybírat miliony dolarů, když zákazníky zaujme obsah projektu.
Jediná věc, s níž nejsem vnitřně zcela srovnán, je propagace projektu. Snažil jsem se využít sociálních sítí ne proto, abych upozorňoval na sebe, ale abych upozornil na projekt, na možnost, která tu existuje. Upozorňoval jsem na ni opakovaně, protože samozřejmě nejsou vždycky všichni v jednu chvíli připojeni – a tudíž zpraveni. Ty, kteří se s mým upozorňováním museli setkat vícekrát, upřímně lituji; některým to viditelně lezlo na nervy. Ale to už je holt jeden ze základních principů marketingu; chcete-li nějakou věc udat, musí se vědět, že vůbec existuje.
Budu rád, když úspěch mého projektu povzbudí další autory a nakladatele. Vím, že Meander, Argo a jistě mnozí další startupových portálů využívají… a není jediný důvod, aby se nepřipojili další. Je vidět, že i spoustu zákazníků tento z podstaty poměrně hravý způsob kooperace při vzniku zajímavých projektů baví. Byla by věčná škoda toho nevyužít.
Římská kolonizace je v dějinách osídlování a šíření kultury fenoménem v mnohém odlišným od fénické a řecké kolonizace, o nichž jsme pojednali v předchozích číslech Tvaru, a to především absencí živelnosti a spontaneity. Článek Jiřího Bartůňka, interního doktoranda Ústavu klasických studií Filozofické fakulty MU v Brně, přibližuje počátky starověké římské kolonizační tradice v Itálii, šíření tohoto jevu do římských provincií a rovněž se vyslovuje k otázce, jaké existovaly typy kolonií a co byl nejspíše hlavní účel jejich založení.
Dobrodružný příběh fénické civilizace a zejména jejích kolonizačních aktivit rekapitulují brněnští klasičtí archeologové.
V rámci cyklu Historie kolonialismu, který jsme zahájili letos na podzim, předkládáme v tomto čísle čtenářům článek věnovaný jedné z nejstarších evropských kolonizací, a to první i druhé řecké kolonizaci, označované jako „velká“. Ačkoli jsme si vědomi toho, že kolonizace a kolonialismus jsou rozdílné jevy, jejich společný základ, nejen etymologický, ale i faktický, jak na něj v č. 15/2015 poukázal filolog Jiří A. Čepelák, nás vedly k rozhodnutí věnovat se v seriálu kolonizacím starověku a středověku. Snažíme se ukázat kolonizační i koloniální procesy v jejich podobnostech i odlišnostech jako součást migračních změn. Řeckou kolonizaci v tomto čísle představují archeologové zabývající se problematikou prehistorie a rané historie egejské oblasti Věra Klontza-Jaklová, která působí v Ústavu archeologie a muzeologie FF MUNI, a Manolis Klontzas, archeolog společnosti Archaia Brno o. p. s. Oba se podílejí na vedení výzkumných projektů na Krétě (http://priniatikos.net/).
