Hölderlin s hlavou v popelnici

Mám oči k ničemu a zmuchlaný kráter po tepnách, / tkaničky bez bot a sežvýkané boty bez nohou.

15. 3. 2017

Z Ravtu

Dějiny

Baculatá bříška prstů zabořená do hmoty, tisknou, mačkají a drtí, sladká vůně vzlíná ze stisku a povzbuzuje další stisk. Šeď vláční každou další invazí, zprohýbané hřbety a zvrásněná jsoucna úpí v prstech, které trhají, třídí a dělí, dokud se neprohnětou ke krychli, kouli a kvádru. Pak vypadnou z upatlaných dlaní první hlavy, paragrafovaná znění zrytmovaných čar života, tlukot, bušení, volné radikály. Palec dloube jámu pro oko, pod ukazováčkem roste čelo, znovu, zpátky do bláta a z bláta na vzduch, dolů jedním úderem a nahoru táhle až k roztržení a znovu do stran, rozmazat, ven ze střev, vata, rozjetý ježek, a zpátky od bodlin k člověku, už na něm pracují neviditelná tykadla, chvat, k sobě a od sebe, dál, horečně, nesmí to zaschnout, plivancem vyčistit špínu, rychle, rychle vypálit, vypálit.
 

Mrtvý

Jde se mnou,
strká si do pusy moje slova
a polyká i ta, která jsem nevyslovil.
Hlas ze skelné vaty obrůstá jazyk
přilepený k patru.
Slyším jen svoje čtyři stěny,
jak mě krokují a předou
od nekonečna do narození
a pak od čtyř do pěti.
Je pátou stěnou ze čtyř
a celou vahou sněží mezi nimi.
Jde se mnou, když jdu,
a sune můj krok někam k míjení.
Zpětná zrcátka za mými zády
trnou v pastózním tichu bez kolemjdoucích.
Sněží tma a řeže oči.
Lanýžová čerň natéká do měsíčních kráterů
a vykrmuje prázdné orgány.
Nasněžil do nich vločku po vločce a povstal.
Tvář drtí tvář, vdechuje můj dech
a tlačí mě ven ze sebe.
Kůže praská a drolí se mi pod nohy.
Kloužu po sobě a nervová vlákna
cukají v potrhaném obvodu jámy
po mých ústech.
Jeden z nás dvou mluví sněhovými jazyky
a ztrácí stopu.
 

Eurydikos

Přines mi světlo na umření.
Kvete v popraskaném laku
na zárubni mých dveří.
Nejsem nic než světlo a pár kostí,
Hölderlin s hlavou v popelnici.
Neznám toho pána, ale zaťukej
a otevřu dokořán všemu, co nejsem.
Přines čáry na dlani a zbytek mého těla.
Uvidíš, jak si vlastní rukou
beru střechu nad hlavou
a váhavě doháním svůj zběsile rychlý krok,
jak násobím součet dešťů větví rozkývanou větrem,
jak stavím bez přestávky do nekonečna
člověka-raketu, šňupu hvězdný prach
a jak si ve volném čase žiju za zády.
Přesně v místě, kde nejsem, zdraví mě sousedé
Dobrý den, pane Lávo. Neznám toho pána.
Potkávám jen zhuštěnou nepřítomnost
a jsem tím, koho potkávám,
i když pohyb jen domýšlím.
Jednou jsem viděl v parku houbovatět jarní déšť
v pohozené končetině neznámého stromu.
Tudy prošla bohyně, řekl jsem si,
můj hlas náhle zeštíhlel a napjal kosti
na tenkou kůru, která opakovala tutéž ozvěnu –
zvuk padající hvězdy,
meteorický stisk lítosti a stesku.
Kde je moje Orfea?
Mám oči k ničemu a zmuchlaný kráter po tepnách,
tkaničky bez bot a sežvýkané boty bez nohou.
Život za zády je jenom surovina.
Přines maso pro kostru
a nezapomeň na moje vnitřnosti.
Můj dům poznáš podle světla,
stojí na rampě, připravený k odpálení.

Kamil Bouška

(1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin, 2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, revue Labyrint, revue Prostor, aj. Básně publikoval také v zahraničních časopisech a antologiích (časopis Poesía 2011, antologie From a Terrace in Prague, Litteraria Pragensia, 2010, časopis Absinthe č. 18, 2012). Samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (Fra, 2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. Je zastoupen ve čtyřech ročnících (2009 až 2012) antologie Nejlepší české básně (Host). V roce 2015 vydal druhou sbírku básní Hemisféry (Fra, 2015).

Profil
Sdílet text na síti
Související texty