Guerrilla poetry(ing). Postdigitální hra ve veřejném prostoru?

Kořeny radikálních intervencí umělců do veřejného prostoru leží podle našeho názoru v revolučním diskursu avantgardního umění, konkrétně pak v jevištních akcích dadaistů.
Guerrilla poetry(ing). Postdigitální hra ve veřejném prostoru? | foto

Digitální komunikační sítě akcelerovaly život řady společenských skupin a daly vzniknout novým zájmovým komunitám. Tento proces se nezastavil na pomyslných hranicích digitální kultury, ale – jak můžeme dnes sledovat – ovlivňuje kulturní interakce i tam, kde jsou jejich aktéři (zdánlivě) zcela off-line. Na poli literatury je tento jev dobře patrný na fenoménu tzv. guerilla poetry, resp. její české varianty guerilla poetring. Jaká je generální intence, jež motivuje organizátory a tvůrce vstupovat s texty do veřejného prostoru? Je to vůle k subverzivnímu vstupu do veřejného diskursu? Snaha posílit život soudobé poezie, propagovat ji a hledat nové cesty ke čtenářům? Nebo zde dominuje rekreační funkce a zábava spojená s hravou interakcí v reálném prostoru?

Historie textů umísťovaných do veřejného prostoru je dlouhá. Sahá až k dveřím kostela ve Wittengergu, na které Martin Luther roku 1517 přibil svých 95 tezí, v nichž kritizoval poměry v soudobé církvi. A sahá samozřejmě ještě mnohem dál – třeba k epigrafice na antických stavbách či stěnách středověkých hradů, jakým jsou např. rozverné verše i citát z Vergilia na chodbách hradu Pernštejn. My však budeme fenomén guerrilla poetry (GP) sledovat v poněkud užších souvislostech – v kontextech, k nimž se sám hlásí svým pojmenováním či svými paratexty, které akce guerrilla poetry doprovázejí. Kořeny radikálních intervencí umělců do veřejného prostoru leží podle našeho názoru v revolučním diskursu avantgardního umění, konkrétně pak v jevištních akcích dadaistů. Jeden příklad za mnohé: 23. ledna 1920 proběhl v Paříži První literární pátek: na letáku, který zval na tuto akci, bylo ovšem uvedeno, že součástí programu bude také přednáška o „směnárenské krizi“, což způsobilo, že se součástí publika stali nic netušící makléři a rentiéři. Místo výkladu o tom, proč tak prudce klesá hodnota franku, byli konfrontováni s divokým programem složeným ze slovní recitace alogických textů a hlukových ploch vytvářených řehtačkami a zvonky. Na scéně byl i Francis Picabia, který jednou rukou kreslil obraz a druhou jej mazal. Nechyběly ani invektivy adresované publiku: „Všichni jste idioti!“

Společným znakem dadaistických akcí je vůle učinit umělecké vystoupení kolektivní komunikací, aktivizovat publikum, vstoupit s ním do konfrontace. A to i za cenu použití poměrně silných „zbraní“, jako je mystifikace či urážka. Úspěch těchto akcí se pak odvíjel nikoli pouze od kvality programu a úrovně vystoupení, ale od schopnosti odhadnout charakter publika, resp. složení publika si záměrně modelovat a účinně ho provokovat. Zjevným cílem těchto dadaistických „guerrill“ bylo rozbít dosavadní představy o umění, osvobozovat publikum od stereotypů, s nimiž k soudobému umění přistupovalo.

V druhé polovině padesátých let navázali na dadaistické myšlenky a akce situacionisté.  Jádrem situacionistického přístupu k umění byla radikalizace avantgardní představy splynutí umění a života. Cílem bylo (podobně jako u dadaistů) zrušit umění jako specializovanou činnost spojenou s institucemi muzea a trhu a současně jej uskutečnit v nitru každodenního života tím, že bude sám život přetvářen podle „poetických“ zákonitostí a v rámci záměrně konstruovaných situací. Východiskem situacionismu byla kritika poválečné západní společnosti, její duchovní strnulosti, organizovanosti, bezcílnosti a konzumního způsobu života. Řešením měla být nenásilná kulturní revoluce, která by proběhla jako cílená umělecká intervence. Základní situacionistické strategie vytváření „situací“ byly tzv. dérive a détournement. Dérive vlastně spočívalo v bloumání bez předem připraveného plánu a cíle, při němž účastníci měli objevovat nové tváře městského prostředí. Získané emocionální podněty zaznamenávali a vytvářeli tak „psychogeografické“ mapy města. Účinek dérive byl někdy posilován podpůrnými prostředky, například falšováním jízdních řádů nebo označováním jednotlivých ulic nápisy se zvláštním poselstvím. Jeden z takových nápisů, „Už nikdy nepracujte“, se v květnu 1968 stal populárním sloganem studentské revolty. Détournement neboli „vychýlení již existujících estetických prvků“ spočívá podle definice ve

„včlenění současné nebo starší umělecké produkce do celkové konstrukce prostředí. V tomto smyslu není možné situacionistické malířství ani hudba, nýbrž pouze situacionistické užití těchto prostředků.“

Na stránkách časopisu Internationalle Situationniste, který skupina vydávala mezi lety 1958 až 1968, se objevovaly efektní příklady détournement, spočívající v doplňování textových bublin a titulků se subverzivním obsahem do obrazů převzatých z reklamy, médií a masové kultury.

K analogii s guerrillovým bojem se ovšem umělci začali doslovně hlásit až v 60. letech v souvislosti s vlnou akčního umění a happeningu. Ovšem slovo guerrilla se objevilo v americkém umění, resp. poezii už o pár let dříve. Zasloužil se o to básník Allen Van Newkirk, který byl vlivnou osobností kulturní scény v Detroitu šedesátých let. Vedl vskutku pestrý a divoký život, v němž nechybí ani ozbrojené přepadení hračkářství ve Vancouveru či obvinění z dvou pokusů o vraždu a loupež. Nejznámější Newkirkův čin se odehrál v roce 1969 v newyorském kostele sv. Marka, kde probíhalo čtení mainstreamového básníka Kennetha Kocha: Newkirk se během produkce rozeběhl proti pódiu a začal pálit slepými náboji z pistole a křičet: „Smrt buržoazním básníkům!“ Během tohoto výstupu Newkirkovi spolupracovníci rozhazovali výtisky novin Guerrilla mezi přítomné publikum.

V letech 1967–1968 Newkirk vydával a zdarma na ulicích distribuoval noviny nazvané Guerrilla: Free Newspaper of the Streets, hlásající provokativní hesla jako např. „Poetry Demands Unemployment“ či „Poetry is Revolution“. Guerrilla měla velký formát připomínající spíše plakát či politický leták, později Newkirk zredukoval formu svých tiskovin na „čistý“ plakát. Grafický styl byl zřejmě inspirován novinami politické strany Černí panteři, v nichž se také mísily básně a politická prohlášení, ale i třeba přetisk eseje o revolučním umění André Bretona a Diega Rivery. Guerrilla tiskla básně např. i černošskému a v té době k radikálnímu „černému“ nacionalismu tíhnoucímu LeRoi Jonesovi, jakož i texty předáka Černých panterů Eldridge Cleavera.

V roce 1969 Jon Hendricks a Jean Toche v New Yorku založili skupinu The Guerrilla Art Action Group, která zahájila trend politizujícího performativního umění. Cílem útoků této skupiny byly umělecké instituce a jejich rigidní pojetí umění. Hlavním motivem jejich protestních akcí v roce 1969 byla válka ve Vietnamu. Na ni reagovali performancí „Koupel v krvi“, která spočívala v tom, že vstoupili do budovy Musea moderního umění v New Yorku, pod oblečením měli ukryté sáčky s hovězí krví a uvnitř budovy začali mezi sebou zápasit, krev při tom vytékala ze sáčků a performanci zakončili ležící na podlaze pokryté krví. Museum moderního umění se stalo jejich terčem především proto, že v jeho vedení byli zastoupeni členové rodiny Rockefellerů, která během války ve Vietnamu vydělávala na obchodu se zbraněmi. Proti stejnému muzeu se obrátili i svým manifestem, ve kterém požadovali, aby muzeum prodalo obrazy v hodnotě jednoho milionu dolarů a tyto peníze rozdalo chudým, aby změnilo svou organizační strukturu a přestalo být ovládáno úzkou elitou a aby bylo uzavřeno do té doby, než skončí válka ve Vietnamu.

Princip guerrillové akce na poli literatury praktikuje od roku 1974 Helmut Seethaler, byť nepoužívá tento militaristický přívlastek. Sám se označuje jako Zetteldichter, resp. Wiener Zettelpoet (vídeňský lístečkový básník, http://www.zettelpoet.at). Jeho akce spočívají ve vylepování vlastních básnických textů v podobě oxeroxovaného strojopisu či rukopisu na veřejně přístupných místech (vestibuly metra, stožáry pouličního osvětlení, stromy atd.). Na lístcích nechybí jeho poštovní adresa a také číslo bankovního účtu, na kterém ho mohou zájemci finančně podpořit. Žánrově se jeho (z formálního hlediska poněkud insitní) texty pohybují na rozmezí aforismu a reflexivní lyriky. Je v nich nepřehlédnutelná snaha způsobit změnu v myšlení lidí, kteří si je na ulicích náhodně přečtou. Na základě řady stížností proti jeho akcím ve veřejném prostoru proběhla četná soudní řízení, která vyvrcholila výrokem nejvyššího soudního dvora, který v roce 1998 uznal Seethalerovy Pflückgedichte za umění, nikoli za poškozování cizí věci, jak zněla obžaloba. Pokusy o kriminalizaci jeho aktivity však pokračují. V roce 2010 se za Seethalera postavily významné osobnosti rakouské literatury (Elfriede Jelineková, Robert Menasse, Gerhard Ruiss, Peter Turrini), které jako protiváhu k žalobám navrhly tohoto autora na udělení ceny města Vídně za interdisciplinární tvorbu.

V současnosti se umělecké intervence do veřejného prostoru nejčastěji označují pojmem street art. Jako svébytný umělecký druh úzce navázal na grafitti, ale využívá množství technik od samolepek (tzv. stickering), šablon a plakátování, až po trojrozměrná díla. Značná část streetartové produkce souvisí s aktivismem (politickým, ekologickým, anti-konzumně zaměřeným). Vzhledem k trestnosti nepovoleného street artu (a toho je většina) jsou mnozí umělci známí jen pod svojí přezdívkou (Banksy, Katsu, D*Face). V českém prostředí dochází prorůstání umělecké a ilegální streetartové produkce v pracích autorů, jako jsou např. Jakub Matuška aka Masker, Jan Kaláb aka Point nebo Radek Brousil aka Pgint.

Na obecnější rovině bývá tento druh zásahů do veřejného prostoru v současnosti označován jako culture jamming (někdy též jako guerrillová komunikace). Tento pojem začala používat skupina Negativland v roce 1984 a označovala jím ilegální narušování signálu rozhlasových stanic. Postupně se význam tohoto pojmu rozšířil na další subverzivní akce (často textové či vizuální povahy, např. útoky na billboardy, změna jejich sdělení či ironické přípisy na nich). Zde už jde nikoli pouze o projev uměleckého, ale obecně občanského postoje k veřejnému prostoru, který je vnímán jako místo pro společenský dialog. Akce označované jako culture jamming jsou potom v první řadě motivovány potřebou bránit toto dialogické pojetí veřejného prostoru před jeho komercionalizací, komodifikací a privatizací nadnárodními korporacemi (emblematickou formou usurpování veřejného prostoru je billboard jako výhradně monologický komunikační projev; ostatně culture jammers bývají někdy označováni také jako billboardoví bandité). V diskursu o této formě aktivismu se výsledky jednotlivých akcí označují jako guerrilla art nebo také citizen art. Užívaných taktik je celá řada (vylepování plakátů, tvorba hoaxů, již zmíněné přepisování billboardů apod.), motivace je však společná: podílet se na tvorbě veřejného mínění a na kulturním konstruování společnosti.

Pojem guerrilla poetry se s vyšší frekvencí začíná objevovat poté, co se literární kultura dostala do těsného kontaktu s kulturou digitální, resp. postdigitální. Nejedná se v tomto případě o prostou remediaci – guerrilla poetry (post)digitální éry nemění svou materialitu, ale dochází ke změnám její kulturní role, resp. komunikační perspektivy. Nicméně možnosti síťového média jsou zde rovněž využívány, byť spíše sekundárně jako vehikulum organizační komunikace, zveřejňování programních textů a pro sběr dokumentace o proběhlých akcích.

Ještě v duchu politizujícího guerrillového umění definuje svůj záměr DC Guerrilla Poetry Insurgency (GPI; http://www.guerrillapoets.org), kolektiv básníků a hudebníků, který je aktivní minimálně od roku 2003. Mezi hodnotami, které svou činností chtějí budovat, jsou antiautoritářství, spolupráce a obrana humanistických ideálů. Své performance realizují na ulicích, ve vlacích, v nákupních střediscích a na řadě jiných míst s vysokou kumulací lidí. Základní témata, kterým se věnují, jsou rasismus, sociální spravedlnost, války, nadnárodní korporace, demokracie, obrana občanských svobod. Pořádají rovněž konference a workshopy ve školách a univerzitních kampusech. Spíše než formalizovanou organizací je GPI flexibilní sítí, v níž se propojují aktivity jednotlivců a skupin, které sdílí společné cíle a hodnoty. Web slouží především jako komunikační uzel, který zefektivňuje spolupráci organizátorů dílčích guerrillových akcí, a jako repozitář dokumentů o zrealizovaných akcích. Digitální médium ještě hraje relativně slabou roli, ideje demokratizovaného autorství a participativní kultury mají mnohem slabší pozici než levicová ideologie a sociální kritika pozdně kapitalistické společnosti. Vytváří se komunikační síť, ale síť jasně vymezená sdíleným cílem, hodnotami a postoji. Nepracuje se s představou služby poezii jako marginálnímu žánru, o jejím potenciálu se nepochybuje. Básnický text je vnímán jako komunikační zbraň podobně jako před desetiletími u dadaistů a (pre)guerrillových umělců a básníků.

K nejstarším projevům GP chápané jako služba poezii patří Guerilla Poetics Project (http://guerillapoetics.org). Jeho první výsledky jsou datované rokem 2006. Princip spočívá v tištění básní na lístky, které jsou následně rozesílány spolupracovníkům projektu. Ti je vkládají do knih v knihkupectvích a knihovnách, a tak distribuují básně i do rukou lidí, kteří by je sami nevyhledali. Deklarovaným cílem projektu je vrátit poezii mezi lidi. Z manifestu, který je na projektovém webu umístěn, však zřetelně vyplývá, že stejnou měrou jde také o aktivitu autorů, kteří zastávají názor, že v literárním životě jsou někteří autoři privilegováni (ze strany nakladatelů či univerzit, které je zvou na veřejná čtení) a těm ostatním nezbývá než hledat alternativní cesty k publiku. Jde tedy zároveň o „vzpouru neprivilegovaných“, která vychází z postoje typického pro literaturu v digitální éře: autoři cítí morální právo na publikační prostor, odmítají respektovat roli institucionálních aktérů literární komunikace a přebírají život svých děl do vlastních rukou. Domníváme se, že zde sledujeme extenzi vernakularizace literární kultury, kterou její kontakt s kulturou digitální silně akceleroval (viz emancipace četných amatérských literárních komunit na webu). Pokusíme se to doložit na dalších příkladech. (K definici amatérské literatury viz Karel Piorecký: Česká literatura a nová média, Praha 2016)

K radikálnějším formám guerrillového umění má na první pohled blíže Guerrilla Poetry Organisation (GPO), která sama sebe definuje jako tvůrčí komunitu s primárním cílem umísťovat subverzivní texty do veřejného prostoru. Zároveň se negativně vymezuje vůči knize jako neefektivnímu médiu, které nemůže zajistit uspokojivou distribuci básnických textů. Jejich dikce nepostrádá velikášství avantgard. K avantgardním diskursům odkazuje také skupinový manifest. V něm doslovně, ale se zřetelnou nadsázkou a v „drsné“ raperské dikci, označují básně za zbraň vhodnou pro partyzánský boj. Zároveň se ovšem distancují od konkrétních politických témat. Navrhované taktiky šíření básní jsou také mnohem méně militantní než rétorika manifestu: umísťování básní na dveře od veřejných záchodů, používání samolepek, nafukovacích balónků apod. Cílem je vitalizovat všednodennost, šířit poezii jako druh energie, který může rozbíjet každodenní stereotypy a znuděnost. Web http://www.guerrillapoetry.org slouží také jako antologie či zásobník textů určených skupinou k šíření ve veřejném prostoru. Tato antologie je otevřená, návštěvníci jsou vyzýváni, aby e-mailem zasílali své příspěvky, nicméně GPO si drží výběrový princip a na webu publikuje pouze zaslané texty, které považuje za kvalitní. Texty mají běžnou úroveň amatérské básnické tvorby, není v nich přítomen žádný politický či subverzivní akcent. Předpokladem zřejmě je, že samotné setkání s básnickým textem má subverzivní potenciál.

Skupinu nazvanou [insert text here] a zaměřenou na organizování akcí guerrilla poetry založila v roce 2012 básnířka a studentka tvůrčího psaní Katie Hale. Cílem skupiny je hledat „inovativní“ způsoby prezentace poezie, popularizovat poezii a přivést čtenáře zpět k jejímu čtení a v neposlední řadě jí jde o vytváření příležitostí pro prezentaci básnické tvorby začínajících autorů. Její aktivity mají podobu např. distribuce almanachu začínajících básníků ve veřejném prostoru, básnické čtení v knihovně, literární akce v kavárnách (s odkazem na pojem „culture jamming“ zanechávají lístky s básněmi ve skleničkách od džemu na  stolcích jedné kavárny). Autoři používají pseudonymy, resp. přezdívky analogické k nickům na literárních internetových fórech. Web https://guerrillapoem.wordpress.com slouží rovněž jako rozhraní pro zasílání básní pro použití v připravovaných akcích. Zde už je jasně patrný vliv vernakularizované literární kultury a demokratizace autorství, jak je známe z amatérské literární blogosféry. Web je vlastně obdobou amatérského literárního fóra – s tím rozdílem, že zaslaný text nekončí na webu, ale je mu otevřena cesta k „postdigitálnímu životu“ ve veřejném prostoru.

Česká literární kultura – jako „světová velmoc“ amatérské literatury – nemohla zůstat za těmito zahraničními projekty pozadu. 6. května 2013 v časopise Tvar ve svém pravidelném sloupku „Vysoké podpatky“ Melissa Pink připomněla aktivity brněnské skupiny Guerrilla Readers a vyzvala české básníky: „Vraťte poezii lidem! Podvratně. Rovnou do ruky. Ať žije Guerrilla Poetry!!!“ 20. července 2013 uspořádala v Ostravě první akci tohoto druhu básnířka a dramatička Blanka Fišerová. Od výše zmíněných projektů se její nápad liší už názvem – umísťování básnických textů do veřejného prostoru neoznačuje tradičním souslovím „guerrilla poetry“, ale novotvarem „guerilla poetring“, jehož českým ekvivalentem má být zřejmě slovo (partyzánské) básnění – „(bá)snění ve veřejném prostoru“ je ostatně podtitul těchto akcí. Dalším specifikem české guerrilla poetry je její úzká vazba na komunikaci prostřednictvím sociální sítě Facebook. FB stránka https://www.facebook.com/guerillapoetring slouží především k vyhlašování jednotlivých akcí a následně také pro sběr a sdílení fotodokumentace. Nalezneme zde také pravidla guerilla poetringu:

  1. ve vyhlášený den napiš báseň;
  2. přidej odkaz na guerilla poetring;
  3. báseň vylep / ukryj / zavěs / přišij / upleť ve veřejném prostoru;
  4. místo vyfoť;
  5. fotku postni s popisem místa sem: www.facebook.com/guerillapoetring;
  6. případně sdílej dál, pozvi přátele, spoj se s guerilláky z Tvého města…“

V prostředí sociálního média se původní koncept sémiotického útoku mění v komunitní zábavu a hravou interakci lidí sdílejících chuť trávit část volného času stejným způsobem. Deklarovaný étos, který mají tyto akce sledovat, je ovšem mnohem vznešenější: má jít o službu poezii a vytváření alternativy k jejímu šíření. Na otázku, o co jde v guerilla poetringu, odpovídá Blanka Fišerová v rozhovoru pro portál Czechlit.cz takto:

Aby ten, kdo chce, udělal někomu jinému radost básničkou. Schová ji někam na ulici, a ten, kdo na ni natrefí, si ji přečte. Ten, kdo sám nepíše, může použít básně klasiků nebo svých oblíbenců. Jde o to dostat poezii do ulic, jakoukoli.

Východiskem je silné přesvědčení, že poezie za všech okolností přináší radost. Stejně jako v případě amatérských literárních fór na internetu i zde nehraje žádnou roli otázka po kvalitě textu a smyslu jeho zveřejnění (S čestnou výjimkou několika málo tematicky vymezených akcí, jakou byla např. „Guerilla Poetring 13 (bá)snění v ulicích pro Tibet“ v prosinci 2014). Míšení amatérské tvorby a básní klasiků není rovněž vnímáno jako rozpor. Zcela zaniká vazba k poezii jako ke zděděnému kulturnímu statku, jehož identita byla budována tvorbou kvalitních autorů. Přesto má guerilla poetring nebývalou institucionální podporu ze strany knihoven, škol či velkých kulturních akcí (je např. součástí festivalu Colours of Ostrava). V případě zapojení základních a středních škol je přínos tohoto projektu – na rozdíl od snahy revitalizovat poezii – mnohem přesvědčivější. Guerilla poetring se stává součástí práce v literárně-dramatických seminářích, při hodinách tvůrčího psaní či literární výchovy.

Na otázku, zda se nechala inspirovat kulturou graffity a street artu, odpovídá Blanka Fišerová spíše vyhýbavě, jako bližší kontexty označuje geocaching, piána na ulici (zde oceňuje příležitosti pro amatérské hráče) nebo „zámečky lásky na mostech“. Na rozdíl např. od street artu nejde v případě GP o (relativně) trvalý zásah do veřejného prostoru, ale o událostní, časový fenomén. Básně jsou v rámci akcí guerilla poetring šířeny v jeden konkrétní, předem uvedený den a jejich materiální podoba většinou vede nálezce textu k tomu, aby báseň z daného místa odstranil a odnesl si ji s sebou (viz nápisy na lístcích s básněmi: „Báseň pro tebe“, „Vezmi si báseň“, „Báseň pro tento den“ apod.). Zároveň jde o fenomén krajně individualizovaný: text jednoho (konkrétního) autora směruje k jednomu (neznámému) adresátovi. Motivací ke GP je zřejmě také skepse nad médiem knihy jako vehikulem pro poezii. Kromě odkazu na centrální facebookovou stránku projektu guerilla poetring fakultativně jednotliví participanti připisují na lístky s básněmi i své kontaktní údaje. Následně dochází k sociálním interakcím mezi autory a čtenáři / nálezci textů či mezi autory navzájem. Guerilla poetring tedy funguje též jako postdigitální varianta, resp. extenze sociální sítě, v některých případech zřejmě i seznamky. Projekt Blanky Fišerové je svou intencí mnohem bližší např. guerilla gardeningu než historickým formám guerillového umění: jde v něm o zkrášlování či zpříjemňování městského prostoru a stejně tak o rozšiřování příležitostí k posilování sociálních vazeb mezi lidmi sdílejícími shodnou zájmovou a místní situovanost. Kontext partyzánského pletení a zahradničení pravděpodobně vedl Blanku Fišerovou k tvorbě označení „guerilla poetring“, které obsahuje v angličtině se nevyskytující -ingový tvar zřejmě právě proto, že se guerilla poetring má zařadit do stejně množiny akcí ve veřejném prostoru jako guerilla gardening a knitting. Slovo poetring se blíží výrazu „poetrying“, který má ovšem silně pejorativní konotace: kontaminuje slova poetry a trying s významem „to, co si na poezii pouze hraje“. Generální intence guerilla poetringu tedy není umělecká, ale spíše dekorativistická, ludistická a sociálně komunikační.

Vzhledem ke značnému dosahu tohoto projektu nejen ve světě sociálních sítí (aktuální počet fanoušků na Facebooku je 3 348), ale i prostředí „konvenčních“ masových médií, nelze považovat guerilla poetring na literární marginálii. Diskursivní dopad těchto akcí je dobře patrný ve způsobu a míře, jímž od guerilla poetringu referovala např. Česká televize: prostor představit guerilla poetring poskytla Blance Fišerové už minimálně třikrát (který z organizátorů života současné české poezie se tím může pochlubit?), a to vždy jako novou formu prezentace poezie, nikoli amatérských pokusů o ni. Tento trend přepisování pojmu „poezie“ ve prospěch významu „zábava se slovy“ bude zřejmě pokračovat a sílit (viz další analogické aktivity jako např. Poetryinthecity využívající sítě Facebook a Instagram). Umělecky hodnotnější a promyšlenější projekty guerrillové práce s textem v českém veřejném prostoru, jakým byl např. projekt TOTO! KURVA skupiny CANCEL (cancel356.tumblr.com), nemohou svým dosahem těmto virálním hitům konkurovat.

Je zřejmé, že guerrilla poetry ztrácí svůj radikální a útočný aspekt spolu se sílícím kontaktem s digitální, reps. postdigitální kulturou. Projekty komunikačně se opírající o technologii webu, e-mailu či blogu představují přechodovou fázi, kdy ještě místy doznívá radikální revoluční rétorika zděděná po avantgardách, ale intence těchto projektů je mnohem mírnější a utilitárnější. V kontaktu se sociálními médii a paradigmatem postdigitální kultury se guerilla poetry gemifikuje, mění v nevinnou zábavu, kolektivní hru, v níž je literární text, jeho sdělení a kvalita pouze okrajovým prvkem.

Studie vznikla jako součást grantového projektu GA14-28489S – Technologie psaní. Materialita textu a proces vzniku autografu v české literatuře 1885–1989 (2014–2016, GA0/GA).

Autor titulní fotografie: Martin Straka.

Sdílet text na síti
Text z čísla
Guerrilla poetry(ing). Postdigitální hra ve veřejném prostoru?
Související texty