Rozhovor s Radkem Chlupem

Religionistika

Evropě scházejí společné mýty a rituály

S religionistou Radkem Chlupem o rituálech, Leninovi a zdravotních klaunech.

Rozhovor s Radkem Chlupem vyšlo 15. 6.

Ve své akademické činnosti se zaměřujete na téma rituálů, zkoumáte především staré Řecko. Má dnes ještě smysl zabývat se rituály a mluvit o nich?

Mluvit o rituálech má smysl určitě, horší je to s jejich prováděním. Nacházíme se v paradoxní situaci. Žijeme ve společnosti, která je do velké míry odritualizovaná, už nemáme příliš rituálů, kterých bychom se účastnili. Ale zároveň dnes dokážeme rituály lépe zkoumat. Antropologové a religionisté za posledních padesát let odvedli velký kus práce. Naučili se podrobně analyzovat a pojmenovávat, co se během rituálů odehrává a proč jsou tak důležité. Díky tomu, že už rituály příliš neprovádíme, od nich získáváme odstup a dokážeme jim lépe rozumět.

Proč jsou rituály podstatné?

Rituál umí usměrňovat lidskou zkušenost a vtiskovat jí řád. Jelikož to činí přes tělo, tak to dělá spolehlivějším způsobem, než kdybychom se téhož snažili dosáhnout slovy a myšlenkami. Jednoduchý příklad: zaklepávání na dřevo. Kdyby to viděl někdo z jiné kultury, myslel by si nejspíš, že se jedná o magický úkon, že tím apelujeme na vyšší síly a čekáme, až zasáhnou. My to vnímáme banálněji, ale můžeme na tom dobře ukázat, co rituál umí. Klepeme na dřevo, když chceme vyjádřit něco nesamozřejmého, co by mohlo dopadnout úplně jinak – dáváme tím najevo, že jsme si této nesamozřejmosti vědomi, počítáme s tím, že běh věcí je nevyzpytatelný. Na jedné straně tím komunikujeme s ostatními, ale i samotný klepající člověk je trochu opatrnější, klepe sám pro sebe, svůj postoj mění na opatrnější. Dělá to bezmyšlenkovitě, přesto jediné zaklepání vytvoří všechny zmíněné roviny, promění jeho postoj a způsobí, že se chová trošičku jinak. Takového mechanismu se dá v rituálech využívat i složitějším způsobem.

Přitom klepání na dřevo by asi mnozí za rituál nepovažovali. Jak lze vůbec rituál rozpoznat?

Rituál není jednoduché vymezit. Pro potřebu našeho rozhovoru bych spíše navrhoval mluvit o typech symbolického jednání. To tvoří škálu, v níž jsou na jednom konci komplexní formalizované obřady typu mše či korunovace, jež bychom neproblematicky označili za rituály, zatímco na druhém konci budou každodenní symbolické úkony typu potřesení rukou. Pro mě je praktičtější soustředit se na celou škálu a sledovat také onu symbolickou každodennost. Nejobyčejnější symbolické úkony nemusíme považovat za rituály, ale lze je vnímat jako rituální.

Jak takové činnosti ovlivňují společ-nost jako celek?

Rituály jsou multifunkční. Na té nejbanálnější rovině je rituál něco, co nám umožňuje samozřejmou a nereflektovanou orientaci v sociálním světě. To je vidět na obyčejném potřesení rukou. Když máme soustavu jednoduchých symbolických úkonů, můžeme interakce provádět samozřejmým způsobem. Jelikož fungují skrze tělo, nemusíme o nich přemýšlet – podáte ruku a druhý člověk ví, co provádíte. Je to základní, tělesná, symbolická rovina, na které si rozumíme. Ale to samé bude platit na velkolepějších rovinách, například sociopolitické. I na takových úrovních je rituál schopen vytvářet sdílený hodnotový systém a obtiskovat jej lidem do těl – vštěpovat postoje a hodnoty, na nichž se základně dokáží shodnout. Takové principy jsou pro nás ovšem stále odcizenější.

Objevuje se v naší kultuře jednání, které se projevuje jako rituální, aniž by to na první pohled bylo zřejmé?

Letos jsem vedl seminář o starých řeckých rituálech. Kdykoli jsme probírali nějaký rituál, ptali jsme se: Děláme dnes my něco podobného? Nejprve se to zdálo vyloučené, ty rituály jsou velmi archaické a mají zvláštní symbolické prvky. Ale překvapivě často se ukázalo, že nakonec i ve dvacátém století dokážeme najít podobné vzorce.

Můžete uvést příklady?

Pro řecký svět byly typické například kulty héróů. Po celém světě se pracuje s představou, že když člověk zemře, dostává se do jakéhosi mezistavu, kde jeho duše setrvá určitou dobu, než je možné ji pomocí náležitých rituálních operací uvést do zásvětí. Jsou ale případy, kdy se to nepodaří – dotyčný zemřel „špatnou smrtí“, při nehodě, v rozpuku mládí, popř. je tam moment nedokončenosti a tragičnosti. Z těchto mrtvých se stávají duchové, kteří uvíznou v mezipásmu a straší živé pozůstalé. Někdy se ovšem tyto zvláštní duchy podaří transformovat do héróů, postav, které jsou naopak ochránci tohoto mezipásma. Rituální transformace z nich utvoří zdroj moci, na který se lidé mohou napojit. To se nám může zdát velmi cizí. Na semináři nám ale vyvstal jeden příklad, stále ještě současný – Vladimir Iljič Lenin. To je přesně případ jedince, který nebyl pohřben, ale je udržován ve stavu mezi smrtí a pohřbem. Tím se navozuje situace, kdy jeho odkaz zůstává nedokončený a jsou to až sovětští občané, kteří jej musí dokončovat. Nezemřel sice v rozpuku mládí, ale je reprezentantem revoluce – v tomto smyslu zemřel v rozpuku mládí revoluční transformace. Symbolizuje tento rozpuk i úkol. Generuje určitou moc, která zvláštním způsobem pohání místní sociální systém. Jak reálná tato moc je, můžeme dobře vidět na tom, že dodnes se nikdo neodvážil jej z mauzolea odstranit. Ideologický rámec už se dávno změnil, ale symbol funguje dál. U nás máme jiný zajímavý příklad héróa – Jana Palacha. Palach je příklad té „špatné smrti“. Zemřel v tragické situaci, její tragičnost vzal na sebe včetně odporu, který ztroskotal tváří v tvář této situaci. Tím klade závazek na všechny své následovníky, aby v sobě našli sílu se podobným událostem vzepřít. Je to symbol, který je pro nás stále živý, i když není tak jasně fyzicky vyjádřen jako u Lenina. Po většinu času funguje na mentální úrovni, ale má schopnost nás mobilizovat. Na takových postavách vidíme, že i zmíněný archaický vzorec pro nás dokáže být stále čímsi živým.

Objevují se podobné symbolické vzorce také na nejvyšší politické úrovni?

Některé řecké obce měly rituály, při nichž se odpykávala dávná provinění spáchaná v časech Trojské války, v jejímž závěru se Řekové měli dopouštět příliš krutého plenění. V Lokridě měli dokonce zvláštní rituál, při němž každý rok posílali dvě dívky jako obětinu do Tróje, kde vždy rok sloužily v Athénině svatyni. Na první pohled to vypadá, že je nám takové jednání naprosto cizí. Ale během semináře jsme posléze zjistili, že něco podobného známe z pietních akcí, které se vztahují ke 2. světové válce. Jedna z úrovní takových akcí zdůrazňuje, že v této válce padli „naši muži, objevuje se zde moment dávné oběti, jakéhosi kosmického krveprolití, které si připomínáme. Ale nalézáme zde i motiv selhání evropské civilizace. Před válkou byla ve fázi, kdy se zdálo, že ji čekají pouze šťastné a racionální zítřky. Přesto dokázala rozpoutat takové válečné šílenství. Klíčovou motivací pro následný vývoj Evropy byla snaha vyhnout se za každou cenu tomu, aby se něco podobného opakovalo. Obě strany, Východ i Západ, se rituálně vztahovaly k oné válečné katastrofě jako k prvotnímu provinění, které bylo spácháno v jakémsi mytickém čase. Tato vina se musí odpykat tím, že se každoročně provádějí rituály, na památníky se nosí obětní dary. Sice se neobětují panny v rozpuku mládí, ale květinové pugéty a věnce jsou jejich symbolickým ekvivalentem. Koncentrační tábory pro nás představují posvátné místo, kde došlo k prvotnímu provinění v krystalické formě. Dodnes se politici, kteří přijedou do Polska, vydávají často vzdát úctu do Osvětimi, jež představuje naši „Tróju“ coby místo dávného mytického masakru. A popírání holocaustu pro nás překračuje, řekněme, posvátné hranice. Je to cosi nedotknutelného – zasahuje do nejcitlivějších bodů, na nichž Evropa stojí. Proto jsme na to tolik citliví. Tímto způsobem se dá ukázat, že symbolické vzorce stále přežívají.

Může být taková vzpomínka na váleč-nou tragédii principem, který bude i nadále stmelovat evropské společenství?

V tomto případě si myslím, že se situace za posledních dvacet let změnila. Tyto vzorce fungovaly, když byla Evropa rozdělena. Rozdělení Evropy stále aktualizovalo válečnou zkušenost, stále přetrvávalo vědomí, že jsme ve studené válce. Ta byla zvláštním mezistavem, který říkal, že válka ještě neskončila, systém se sice stabilizoval, ale pořád je to něco křehkého, co se může znovu zvrtnout. Dokud tato napjatá situace trvala, rituální vztah ke druhé světové válce byl silný. Jakmile železná opona padla a došlo ke sjednocení, rituální síla válečných piet začala po prvotní euforii paradoxně slábnout. Nyní jsme ve fázi, kdy už Evropu pohromadě neudrží.

Jaké rituály nám tedy chybí?

Evropě obecně chybí jak sdílené rituály, tak společné mýty. Nemá žádný příběh, který by přesvědčivým způsobem legitimoval její propojení ve stávající podobě. A zároveň ztratila i všechny rituální formy. Rituál je za běžných okolností dobrým pojítkem různorodého systému. Má totiž tu výhodu, že se odehrává na rovině tělesného symbolického jednání, které je ze své podstaty mnohoznačné a nemusí být plně srozumitelné. To znamená, že i lidé, kteří spolu na intelektuální rovině nesouhlasí, se mohou shodnout na tom, že společně provádějí symbolický tělesný úkon. Ale my žádný takový nemáme. Nepodařilo se vytvořit sdílené panevropské rituály, na nichž by se shodl Španěl s Čechem a při nichž by měli pocit, že v takovém jednání si rozumí a že je spojuje. To všechno činí Evropu nesmírně křehkou. Rituály jsou podstatné, když přijde krize a je potřeba se zmobilizovat a společně řešit problémy. Rituály umí problémy regulovaným způsobem tematizovat a vypořádat se s nimi. Evropská absence sdílených symbolů, ať už rituálů, nebo příběhů, na něž bychom mohli navázat společné problémy, vyšla pěkně najevo v době řecké krize. Během ní se ukázalo, že už není možné se dorozumět na symbolické rovině – přikročilo se rovnou k silovému řešení. Řekům se přikázalo – referendu navzdory –, že se musí podřídit tomu, co jim Německo nadiktuje. Projevilo se, že tyto dvě země už nespojuje sdílený symbolický rámec, s nímž by se dalo pracovat. Pro mě to byl moment obnažení evropského systému, kdy se ukázalo, že je udržován pouhou silou. Jenže síla není moc. Síla je vnějšková, je omezená, její regenerační schopnost je malá. Moc oproti tomu pramení zevnitř a symboly ji dokáží znovu a znovu regenerovat.

Na fotografii Radek Chlup před pomníkem Jana Palacha od Johna Hejduka.

  • Lukáš Senft

    Redaktor Deníku Referendum a religionista.

  • Radek Chlup

    (1972) je religionista. Přednáší na Ústavu filosofie a religionistiky FFUK. Odborně se zaměřuje na řecké náboženství a antropologii náboženských systémů.