Koloniální spoluvina v prostoru evropské semiperiferie. Autorka textu, Veronika Sušová-Salminen, je česká historička žijící ve Finsku. Specializuje se na středoevropské a ruské dějiny a na postkoloniální teorie ve vztahu k regionu střední a východní Evropy.
Koloniální expanze a kolonialismus dramaticky změnily evropský kontinent a celý svět. Vedle ekonomického i vojenského rozměru měly tyto procesy také rozměr myšlenkový a kulturní. Kolonizace uvedla do nových vztahů dříve izolované biologické entity, lidské kultury a civilizace.
Centrálním hybatelem těchto procesů byla obecně řečeno západní (atlantická) Evropa, tj. země ležící na březích Atlantiku. Nutnost nově strukturovat „objevovaný“ svět byla jedním z úkolů evropských kolonizátorů a představovala mimo jiné mocenskou praxi: znalosti o geografii, o přírodních podmínkách, flóře a fauně, náboženství, kulturních zvycích a dovednostech domorodých populací se postupně stávaly základem koloniální správy. Zatímco Evropa, jak napsal indický historik Dipesh Chakrabarty, byla provincializována dějinami, myšlení evropských kolonizátorů je v podobě eurocentrismu přítomné stále. Dekolonizace myšlení a vědy nešla synchronně s dekolonizací politickou a koloniální epistemologické násilí zůstává málo reflektovanou součástí dneška.
Antropologicky viděno, je poznání lidskou snahou o to, poznávaný svět kolem (přírodu, společnosti, kulturu) srozumitelně uchopit a dát mu konkrétní strukturu. Nejde ale o snahu samoúčelnou. V moderních společnostech dostalo poznání roli sofistikovaného nástroje správy, kontroly a nadvlády, ale na druhé straně se také stalo nástrojem emancipace v tom nejširším smyslu slova. Nicméně i moderní poznání je otázkou určité kultury. Právě tyto okolnosti jsou základem ideologickokulturní formace eurocentrismu nebo alternativně koloniality poznání (Quijano). Eurocentrismus není jenom banálním typem etnocentrismu právě kvůli jeho pevnému spojení s kolonialismem a kolonizací, které tento pohled na svět globalizovaly jako ustálený, institucionalizovaný způsob sociální organizace rozdílů.
Ke správě svých geograficky rozsáhlých a kulturně diverzních kolonií Západoevropané využívali dovednosti, vědecké metody a paradigmata odpovídající jejich vlastní kultuře a zkušenostem. Nicméně koloniální „objevování“ vytvářelo také novou poptávku po vědeckých inovacích. Až do 18. století bylo vědecké poznání Evropanů a jejich pojetí světa vůbec podřízeno náboženskému výkladu, který vycházel z křesťanství v jeho katolické a později protestantské (často anglikánské či puritánské) podobě. V době raného kolonialismu v 16. století to byla katolická církev, která pomáhala světským úřadům v poznávání a popisu nových kolonií a také v ospravedlňování jejich vlády nad domorodými populacemi a jejich kulturami. Spása a náboženská konverze byly významným prvkem nejenom iberského kolonialismu, ale – i když s menší vehemencí – i toho anglosaského. Od 18. století začala převládat byrokraticko-vědecká forma poznání, která se odpoutala od ideologické kontroly církve a náboženství. Dělba intelektuální práce, která v rámci koloniálního systému vznikla, spočívala na jednoduchém a dodnes platném principu:
„Západní lidé mají vědní obory a východní lidé mají kultury, které západní vědy studují.“
Následovala tak v podstatě obecnější dělbu práce mezi metropolí (metropolemi) a koloniálními periferiemi v ekonomickém smyslu. Koloniální elity závisely celá staletí na metropolitním vzdělání a kultuře v rámci svého závislého postavení. To se nezměnilo ani v době dekolonizačních procesů od 19. do 20. století. V oblasti myšlení, vědění a kultury se dekolonizace stala souborem poněkud jiných problémů, než bylo získání národní a politické samostatnosti či konfontování se s otázkami spojenými se strukturální ekonomickou závislostí.
Eurocentrismus má řadu možných definic. Jedni ho považují za paradigma, které působí v šedé zóně zdánlivě jasných faktů a zdravého rozumu, nebo za systematickou deformaci v poznávání světa z výlučně evropské perspektivy. Jiní eurocentrismus chápou jako víru v historický význam událostí a procesů, které jsou chápány jako endogenně evropské a zcela originální. Jinými slovy jde o soubor věr o „evropském zázraku“ a o historickém excepcionalismu (západní) Evropy jako výlučné kolébky (pozitivně konotované) modernity. Americký sociolog Immanuel Wallerstein formuloval celkem pět projevů eurocentrismu. Prvním je historiografie, která vysvětluje evropskou nadvládu jako už zmíněnou otázku čehosi výlučného, typicky evropského. Druhým je universalismus, tedy předpoklad, že výsledky vědeckého studia vycházející z evropských tradic mají universální platnost napříč prostorem i časem. Třetím je pojem civilizace a jeho obsahy, které vznikly obvykle v kontrastu k pojmům jako barbarství či primitivnost. Evropská civilizace není zkrátka považována za jednu z mnoha, ale především za entitu, která je výlučně a skutečně „civilizovaná“ (tj. nadřazená). Čtvrtým rysem eurocentrismu je podle Wallersteina známý pojem orientalismu či západní konceptualizace Východu nebo Orientu, zakotvená v binárních kategoriích, jako jsou křesťan/pohan, Západ/Východ, moderní/zaostalý, mechanická/organická solidarita, Gemeinschaft/Gesellschaft apod. Posledním a pátým projevem eurocentrismu je potom myšlenka pokroku, která souvisí s lineárním pojetím času a jež se stala paradigmatem moderních sociálních a humanitních věd. Například koncepce rozvoje vzniklá v 60. letech 20. století odpovídá právě myšlence lineárního pokroku. Jak upozornili další autoři, eurocentrismus je také otázkou geografického difuzionismu, představy o tom, že dynamika moderních dějin je v podstatě otázkou šíření evropských „vynálezů“ kolem světa k všeobecnému prospěchu.
V souvislosti s postkoloniální kritikou eurocentrismu a s pokusy o dekolonializaci vědy a poznání jako takových je často kritizována právě otázka universalismu či univerzální platnosti eurocentrického vědeckého poznání. Tato kritika se vrací zpět k dějinám moderní vědy a poukazuje na její partikulární, respektive dokonce parochiální genealogii, a na její nereflektovanou provázanost s kolonialismem jako systémem nadvlády. Jak napsal například egyptský teoretik a ekonom Samir Amin, eurocentrismus se jenom tváří „universalisticky“, protože „tvrdí, že imitace západního modelu všemi lidmi je jediným řešením problémů dneška“, i když reálně je anti-universální. Díky eurocentrismu dostal vztah mezi centrem a periferií podobu vztahu mezi vzorem (centrum) a imitací vzoru (periferie), a taková dynamika vztahů se dále šířila prostřednictvím západních institucí, jako jsou univerzity, vědecká centra, vzdělávací systémy, pojmosloví, klasifikace a taxonomie implantované do neevropských kontextů, kultur a zkušeností.
Odpověď na to, jak se de facto partikulární vidění a pojímání světa stalo univerzálně platným nástrojem nadvlády, spočívá mimo dalších mocenských souvislostí v jeho konkrétní představě neutrality (a potažmo objektivity). Kolumbijský filosof Santiago Castro-Goméz zavedl v této souvislosti pojem hybris bodu nula, který jako základní prvek eurocentrismu identifikuje nezviditelňování místa (perspektivy), odkud se moderní vědecké poznání formulovalo a formuluje. Castro-Goméz spojuje hybris bodu nula s evropským osvícenstvím a s představou, že moderní věda nemá žádné místo na mapě, je neutrální. Je to
„představa, že pozorovatel sociálního světa se může situovat na neutrálním místě pozorování, které dále nemůže být pozorováno z jiného místa“.
Bod nula je nejenom absolutním epistemologickým východiskem, ale také východiskem pro ekonomickou a sociální kontrolu nad světem, dodává Castro-Goméz. Pojem hybris odkazuje k aroganci a ignoranci evropských myslitelů, kteří sami sebe situovali do pozice jakýchsi „bohů“. Jedná se nepochybně o postmoderně postavenou kritiku, která dává vyjít na povrch místu pozorování, které už pro jeho původ nepovažuje za neutrální, nevinné a objektivní, s důsledky pro paradigmatickou stabilitu eurocentrické vědy.
Vědecké poznání bylo až do počátku 20. století na metropolitním Západě činností bílých mužů, což také znamenalo marginalizaci jiných „nevědeckých“ forem poznání v lidové kultuře, často spojovaných (nejen) s ženskou rolí. Kritika eurocentrismu rovněž zahrnuje otázky spojené s problematikou domorodého a lidového poznání a s pojetími světa, která koloniální praxe prohlásila za barbarská, primitivní, za projevy pověry a předsudků, a často je s pomocí násilí potlačovala a ničila. Vymýcení domorodého poznání v koloniích časově odpovídalo například vymycování lidové a přírodní medicíny v Evropě v souladu s novým mechanickým pohledem na svět a přírodu.
Kritika eurocentrického myšlení a vědy je tak otázkou alternativ a myšlenkového disentu, který se nicméně dotýká problému emancipující autenticity, a tím také identity v širším smyslu slova. Kritici si ovšem uvědomují, že součástí postkoloniální situace je také to, že poznání, které bylo ztraceno, se nedá navrátit a že eurocentrické myšlení jako reziduum kolonialismu a konstitutivní prvek kapitalismu zformovalo jejich vlastní, i když kritické myšlení. Emancipace domorodého je tak spíše emancipací postkoloniální hybridity, která má nejrůznější tváře, například v dnešní Africe anebo Latinské Americe. Pozornosti by neměla uniknout skuteč-nost, že na tomto světě žijí miliony lidí, jejichž kultura byla v rámci kolonizačních procesů násilně přeměněna a poevropštěna, což není bez důsledků pro jejich kulturní a národní či rasovou identitu, subjektivitu a další vývoj. A je to zase eurocentrická věda, která dodnes jejich specifika a rozdíly hodnotí jako defekty či odchylky od eurocentrické (západní) normy nebo jako chybějící vývojové nebo kulturní prvky.
Z hlediska postkoloniální kritiky eurocentrismu existuje ambivalentní prostor zemí a kultur střední a východní Evropy (s určitou výjimkou Ruska), který stál mimo hlavní proudy koloniální expanze a dobyvatelovu zkušenost. Tento meziprostor (semiperiferie) je místem, kde se privilegia metropole mísí se závislostmi periferie. Eurocentrismus a postkoloniální kritiky tu nicméně zůstávají do značné míry slepým bodem jak ve smyslu systémové kritiky, tak ve smyslu emancipující reflexe vlastního statusu v moderním projektu eurocentrického (post)kolonialismu. Pro tento „náš“ region jsou typické sekundární eurocentrismus a celkově marginální role v kolonizačních procesech minulosti, která vede ke slepotě k vlastní koloniální spoluvině a odpovídá semiperiferní pozici. V důsledcích je zde silná snaha přesvědčit se o (fakticky nestabilní a podmínečné) západní identitě imitací vzorů, která je nicméně ve stálém latentním konfliktu s postavením regionu v ekonomické/intelektuální dělbě práce, což je ostatně přítomno i v samotné mysli Západu v jeho latentních či explicitních představách o tomto regionu jako o semi-Orientu, druhé Evropě, Orientu Evropy, neúplného Já (Západu) a podobně. Tyto orientalizující kulturní konstrukty jsou projevem nerovného postavení regionu ve světovém systému. Sekundární eurocentrismus semiperiferní „druhé“ Evropy potom odkazuje k další tezi současných kritik eurocentrismu. Tedy k tomu, že epistemologická pozice nemusí odpovídat reálnému sociálnímu postavení mluvčího. Podřízení tak sdílejí jazyk vládnoucích, a tím napomáhají další reprodukci jejich moci a své různě nuancované bezmoci. Jak napsal peruánský sociolog Aníbal Quijano, svůdnost eurocentrické kultury jako kultury panství umožňuje její dobrovolnou imitaci napříč sociálními, rasovými a kulturními hierarchiemi, které vytvořila v rámci koloniálního dobývání světa.
Zdánlivě banální věta na začátku této eseje dostává na jejím konci nový význam. Kolonialismus skutečně dramaticky a hluboce změnil Evropu i celý svět. Neexistuje cesta zpět do předkoloniálního a neevropského věku „panenské nevinnosti“. Kritiky eurocentrismu jsou nepřehlédnutelnou součástí postkoloniálního myšlení a v rámci emancipačních snah nastavují především západní (atlantické) Evropě nepříjemné zrcadlo, které v tradičním eurocentrickém narativu chybí. Pohled do zrcadla je obvykle spojený s konstrukcí identity, o to zajímavější je vidět obraz v zrcadle nastaveném druhým. Stále více pozorovatelů dneška dochází k názoru, že moderní (a tedy eurocentrické) prostředky už nejsou schopné nalézt řešení problémů současnosti, z nichž mnoho má svoje historické kořeny v eurocentrickém kolonialismu. To je důvod navíc, proč je potřeba mimosystémových alternativ a kritické reflexe z pozice postkoloniální hybridity stále aktuálnější.
Po článcích politologa Ondřeje Lánského a klasického filologa Jiřího A. Čepeláka přinášíme v rámci cyklu Dějiny kolonialismu esej Veroniky Sušové-Salminen, který volně navazuje na Lánského pojednání o koceptu postkolonialismu a doplňuje jej hutnými úvahami o vztahu mezi kolonialismem a eurocentrismem (jinak též evropocentrismem). Autorka se s odvoláním na texty několika mimoevropských myslitelů snaží ukázat setrvávající důsledky eurocentrismu i v současném evropském myšlení a provokativně nastoluje i otázku fakticky nulové reflexe „koloniální spoluviny“ v prostoru evropské semiperiferie, tedy v zemích střední a východní Evropy, vyplývající mj. z jejich marginální role v kolonizačních procesech minulosti. Veronika Sušová-Salminen je česká historička žijící ve Finsku. Specializuje se na středoevropské a ruské dějiny a současnou politiku a na postkoloniální teorie ve vztahu k regionu střední a východní Evropy.
Dalším textem v rubrice Historie kolonialismu je text Jiřího A. Čepeláka. Autor se v článku obrací ke kořenům samotného pojmu kolonialismus a vysvětluje jeho etymologii v antické latině.
Kolonialismus jako pojem sice vznikl poměrně nedávno, ale má velmi hluboké antické kořeny a neméně bohaté jazykové příbuzenstvo.
Tvar zajímají i obory mimo literární vědu. Nový cyklus článků Historie kolonialismu se bude zabývat teorií samotného pojmu, jeho dobovou i zpětnou reflexí – a to i ve společenských vědách a krásné literatuře bývalých kolonií. Rubriku zahajujeme textem sociologa PhDr. Ondřeje Lánského, PhD. o postkolonialismu – historicky ojedinělé kombinaci kompozice kolonialismu, kapitalismu a liberalismu.
Římská kolonizace je v dějinách osídlování a šíření kultury fenoménem v mnohém odlišným od fénické a řecké kolonizace, o nichž jsme pojednali v předchozích číslech Tvaru, a to především absencí živelnosti a spontaneity. Článek Jiřího Bartůňka, interního doktoranda Ústavu klasických studií Filozofické fakulty MU v Brně, přibližuje počátky starověké římské kolonizační tradice v Itálii, šíření tohoto jevu do římských provincií a rovněž se vyslovuje k otázce, jaké existovaly typy kolonií a co byl nejspíše hlavní účel jejich založení.
Konec starověku a období tzv. barbarských států je dobou, kterou zachycuje jiný typ pramenů než vrcholnou antiku, a značnou část pohnutých dějin tohoto období známe jen fragmentárně. Toto období, někdy v dějepisectví označované jako temná staletí, zahajuje krize a rozklad Západořímské říše a za jeho konec je konvenčně považováno obnovení západního císařství pod franským králem Karlem Velikým. Dramatickou tektoniku této zlomové epochy, jež zásadně poznamenala budoucí podobu Evropy, zachycuje vynikající znalkyně této doby, docentka Filozofické fakulty MU Jarmila Bednaříková, žačka nedávno zesnulého prof. Josefa Češky (jehož nekrolog přineseme v příštím čísle), autorka řady odborných článků i monografií (Stěhování národů, Frankové a Evropa, Attila: Hunové, Řím a Evropa) a spoluautorka kolektivní monografie Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované a Arabové. Vzhledem k množství kolonizačních procesů oné epochy její článek zveřejňujeme na pokračování.
