Drážďanská cena lyriky 2016

Ukázky z básní českých a německých finalistů soutěže Drážďanská cena lyriky 2016.

Beletrie – Poezie Z čísla 21/2016

Guy Helminger, 1963, Kolín

Co nastane

léto zvíci věže na zvoncovém kopci

se stromovím jež zdejší lidé

 

nazývají sobotní sbor Svěšené

světlo se ve stodolách stáčí do

 

sena světélkuje zapomenutými

výroky Na západ od vsi lesy

 

zbrázděné myšlení kůry kmenů

a dál pak město se spouštěmi

 

měsíčních nápojů jež ve spánku

popíjíme a ony si broukají o zemi

U dveří stáje se k večeru třepetá

kluk na planých nadějích rodičů

 

jako když cizorodé zrnko příliš

hluboko padne do půdy Před

 

policí se sbírkou básní se prý zeptal

otce: „Který verš z toho jsme my?“

 

Ten s tichem plným oříšků a

šustěním málo nošených šatů

 

anebo tele ti uteklo tam kde

vrůstá kino do krajiny tak bych

 

mu nejspíš odpověděl protože

s večery které se tiše vytrácejí

 

do houštin jsem byl zadobře

 

Nákup

Křachlo to když rozlomila chléb

Vrabci ulétli hned do ústraní

 

zato teď stála naše kola před

vchodem řetězy plné krajin ze

 

kterých se odvíjely zdolané dny

jako obscénní skici v tuši našeho

 

rozjímání Od chvíle co jsme v tom

pekařství našli mušli věříme na vodu

 

v sobě na pěnu jako moučkový

cukr sypaný na naše pálení žáhy

 

na to že bolest je k něčemu dobrá

a třeba jen ke zpěvu žalmů Ona

však vyslovila naše jména jak

horké pečivo a my v sobě cítíme

 

pec jež ze všech otravných duší

vypaluje keramické popelníky Už

 

den nato vyzvedá výpomoc vlnu

z Dunaje jako by si vzpomněla

 

na první svaté přijímání V

našem pohledu: suchá věčnost

vyholeného podpaží

 

Carl-Christian Elze, 1974, Berlín

země je kulovitá vesmírná loď,

rychlostí tisíc sedm set kilometrů za hodinu krouží kolem hořící

koule plynu jak komár kolem čajové svíčky v černém

lese, kde vládne bezvětří. přitom naše účesy,

účesy ektoparazitů, leží podivuhodně tiše

na našich kulovitých hlavách.

i naše oči jsou kulovité: rozhlížejí se kolem

bez čelních skel. kdyby tu nebyli ti interstelární

poldové, kteří nás zachytí a zkasírují

protože ve svých autech jedeme rychlostí 65

místo 50 kilometrů za hodinu, i když jsme měli sedm tisíc sto

navrch, nesmáli bychom se tolik

a náš smích se řítí okolo slunce, jako šílený

šťastný prach.

 

naše matky nás vysadily na jakémsi letišti

bez zavazadel, zakrvácené a nahé, zbavené kabelů.

někteří se hned pokáleli, ulepení a černí

tak černí, jako by z nás vystupoval ďábel

a tak ulepení, jako bychom se už nikdy nemohli vznášet

což není tak docela pravda – vznášíme se hned

s arzenálem krutostí, na letišti

které se samo vznáší. – naše letiště je plné

zemí, měst a malinkých letišťátek, která jsou

letišti jen podle jména, ve skutečnosti:

uhánějící body, ačkoli slova jako uhánějící body

ve skutečnosti nikde nejsou, jen částečky, vznášející se

částečky, které se chvějí, nepřetržitě se chvějí

dokud vyčkáváme ve formě volně spojených

relativně krátkých, mluvících tyčinek, čekáme

na náš jediný let, který nás nechá spadnout

a naše mozky vezme zpět; nikoli do těsných klínů

našich matek, které už dávno zpuchřely

avšak do předklínů; mezi stehna

jisté doufejme, že pohledné

prastaré, dívčí

planetární

dámy.

 

Anja Kampmannová, 1983, Hamburk

jantar

manévr u baltského moře

jako by se světlo drželo pod zvukovými vlnami střel

které se na zkoušku kladou na studené spánky

tohoto nebe

 

není to myšleno tak

že tento vzdušný prostor zcela opomíná své vesnice

přilétají čápi

vidíš obrazy těch pušek v hlavních

mumlá si pro sebe budoucnost

 

jsou to jen švestky které

vysušené černé visí mezi květy

černé můry světelné klamy

 

anebo příkopy okolo polí

které jsou nyní postavené v řad.

 

záhy na chemičce

ukazatelé větru a kotle a zase

rovná plochá země v níž

pár mlýnů

sleduje vítr

a stromy ještě němé

ale vysoké

volání obzoru stará lokomotiva

co počít když tě soumrak

napadne jako už příliš dlouho

hladovějící vlk

plochá mračna se

trhají zas a znovu.

 

na obraz světlo neukazuje jak světlé

jsou špičky bílé ostří

v modři pro projektily. tam je úsměv

dlouho předtím než jdete do všech koutů

této modři patří hlasy. ještě běloba

půda kolem stínů a dun

větev na stromě ještě napadá smích na

obraz do mých snů rýsuješ přímky

na míči a víš jak málo

se tyto linie dotýkají voda stoupá

odliv je krátké zafunění

kameny tiše začínají poutě

kdo je má držet.

 

Andrea Lydia Stenzelová, 1962, Göttingen

Stárnoucí siréna

uvězněnas, ženo, v ptačím šatu,

křídla tě už nedonesou

k černým skaliskům, kde zpěv tvůj kdysi

zmátl smysly odysseovi,

kde muži kvůli tobě opouštěli

ženu, dítě, dům i práci

a poddajně tě následovali,

kde jejich kosti bělely,

když hlas tvůj probudil v nich žádost,

hlad, který neukojí chléb.

 

teď dřepíš tady ve svém šatu z peří,

čas zcuchal je a smutek oškubal.

muž žádný neopustí kvůli tobě dům,

kde měkce ustlali mu.

zvyk s vystřízlivěním ho drží pevněji

než pouto svazující odyssea.

on kvapem stárne.

a pro tebe už zcela ohluchl.

 

Hephaistos

tu ránu ještě cítím,

ať spím, ať bdím, už napořád,

tu ruku matky, která se smíchem

mne kripla odstrčila pryč.

strach z pádu sedí navždycky mi v šíji,

ať zpívám, směji se, anebo tančím.

neb z nebe bohů zřítil jsem se já

a v slunce západu

jsem v moře kles,

však na břeh vytáhly mne ruce,

jež donesly mne do stínové sluje,

toť místo matky sluj má mateřská.

 

tam rozvrhl jsem dílo své,

trůn zlatý pro tu, jež mne povila,

mou matku, která matkou nebyla.

dar ráda přijala,

jí zmátl všechen rozum třpyt,

i usednuvši radost měla,

než pochopila, že v něm uvízla.

tam do skonání světa vytrvá,

když nikdo nevysvobodí ji.

teď posílá mi drogy k obměkčení,

by opojil mne dárek opia.

tvůj lék že úzkost mou by mohl zahnat,

skrýt místo, kde mne ruka strčila?

 

Helwig Brunner, 1967, Graz

svědkyně

modrošedá, olověně šedá. nic než

nebe nahoře.1 nepříliš, mraky ovšem

v klidovém stavu, uzavřený příkrov.2

pak holub, dva,

a teď se nebe

proměňuje, říkáš: nuže, holubí šeď,

je dobře, že jsi u toho byl,3 když se to stalo.4

benátky, piazzale roma, prosinec 2014

 

postmuzeální místa

graffiti byla tam, kde dnes je bílá stěna s novými

graffiti. byly tu dopisy, všechny pomýlené,

krasomluva našich fotografií5 ze současnosti

jako je tato. zapomeň myslet, mysli na zapomnění,6

na pokoutný odchod, na dozpěv exponátů.

stále je tu přesně to, co je. začněme tedy míchat

v usazenině proti směru hodinových ručiček,

lovit neskladný odpad, rozbité figury,7

skrývku muzeí, jež čistě vymetená poslouží

coby supermarket, školka, denní menu,

jako by ta věc, jaká věc?,8 tím byla vyřízena.

stíny vrhají naše těla tvrdě proti světlu,

postavená jakoby kaligraficky na bílou stěnu.

 

výměnek

devět uzavřených bud, v desáté

klobása, pečená ryba, pálenka,

jako by se nic nepřihodilo,

jen měřítka se trochu posunula

od doby, co tyhle benátky9 byly

ještě tím jediným dostupným.

nadesetkrát

zalidněné vytane tohle místo.

soudruzi u piva, jejich děti

nevřískají jinak než na západě,

na trávníku prázdninové ubytovny

stojí

zaprášený demoliční bagr10, nabírá si

suť, tu jednu ještě zbývající řadu

paneláků, slyšíme, jak vlny

narážejí na vybetonovaný břeh.

gárdony, maďarsko, srpen 2014

 

Dan Jedlička, 1973, Opava

* * *

bzučák interkomu

mě vpustí do vyhřáté haly.

noční vrátný za sklem

pomalu balí šichtu.

jsem po neděli první, nevyspalý,

ale to je o zvyk.

 

plastovou kartou

slepě nahmátnu senzor.

někde na neznámém místě

neznámý přístroj, plošný spoj

či jiný strážce binární reality

potvrdí, že jsem to já.

 

co vy tady tak sama?

na Štědrý den se zhádali

tvoji blázniví vaši.

babička práskla dveřma,

že vás už nechce nikdy vidět,

 

máma si vzala prášky,

táta, jako už tolikátý rok,

nepřítomen a omluven.

do ztichlého bytu říkala cosi televize.

 

když pak v poloprázdném baru

před tebou přistál první panák

od zdaleka ne filmového cizince,

byl to ten hezčí dárek.

 

Katowice

byla středa, táhla se jak novosvětské largo

až do pozdních hodin. domů ho přivedli

nějaký ten s tím, jak se mu právě narodil syn

nebo tak něco – a ještě přede dveřma řvali,

že Górnik to včera prosral v Lodži.

 

té tlusté lhal: neměl to doma

ani trochu hezké

/v průběhu večera pak byl zbytečně hrubý,

s takovou prdelí nebudeš dělat kariéru

jí říkat neměl, když už brečela/.

 

jen co se vmotal do pokoje,

strohý stisk stěn ho přimáčknul

jak její masivní vlhké rty,

z nichž jenom chabě odezíral,

lahvemi na stole tou dobou už nevratný.

 

Střední věk

tohle přece není

doba, do které ses narodil –

musel jsi do ní

nějakým způsobem zemřít,

nějakou upatlanou,

osamělou smrtí,

náhodným nálezem těla

v malém panelákovém bytě,

když matce ráno volali z banky,

že už sis podezřele dlouho

nevybral nic z účtu.

 

Martin Šimek, 1975, Plzeň

Rajský dvůr

Lomené arkády dne světlo jemně cedí

V tom tichu zdá se že jsme tu jen sami

Hluk světa zůstal venku před branami

 

Zvuk vlastních kroků cizí připadá mi

lomené arkády když jejich dopad cedí

a v tichu zdá se, že jsme tu jen sami

 

Tesaní světci ze zdi k nebi hledí

a jejich ústa tají odpovědi

na věčné otázky zde šeptem pronášené

Lomené arkády dne světlo jemně cedí

do stínu brány do zeleně mědi

skrze niž světa hluk se nikdy neprožene

 

Pohlednice z Norska

Tak mluví moře ke kameni

Tak mluví kámen k člověku

Na věčnost pohleď – zpřítomnění

spočívá v jednom doteku

 

Snad je to zázrak a snad není

Na krůček od něj číhá pád

Dejme teď přesto průchod snění

a zkusme moři naslouchat

 

Meruňkové léto

Zní z výšky soprán vos

jak nápěv muezzina

a slunce čelem

o zem udeří

 

V tu chvíli voda, vzduch

i unavená hlína

ulevit chtějí

svojí páteři

 

Sad náhle rovná se

a staví do zástupu

na vědro chladu

soumrak – útěcha

 

Přesládlá tíha

již teď tuší zradu

se kterou jitro

v žáru přispěchá

 

Simona Racková, 1976, Praha

Fandango

Štika, ač chycena

stále udává tempo

 

Tah, zásek, škubnutí – můj boj

s trojháčkem v útrobách

 

Přesto však nevím nic o rybí bolesti

bez řeči, která mate

 

Matné jsou šupiny

ocasní ploutev, skřele –

 

to všechno nyní můžeš pozorovat

chlubit se úlovkem; čekal jsi na něj dlouho

 

Teď jako trofej v bazénku

bílé balonky k propíchnutí

 

S rozmyslem vést podélný řez

pak prsty v rybím břiše

Ovládnout umění zabít v sobě dravce:

klackem, nožem či o schod

 

Zítra po něm zas pošlapou výletníci.

V bazénku mlčky vymění se voda.

 

Kdybych byla Sylvia Plathová

Co se to stalo těsně předtím

než mě oceán strhl za kotníky?

Co se to stalo, než mě pohodil

na svoje dno, na moje dno?

Stáli jsme na Sunshine Coast, na kraji Pacifiku

Byl jsi můj přítel, a to je víc než muž

jediný, za kým lze letět přes půl světa

Oceán není moře, má jinou sílu, poznáš ji –

chtěl jsi mě ochránit, a já šla vlnám vstříc

Ta slast být podrobena

Ta slast být zaplavena

 

Vynořili jsme se, našli se

s odřenou kůží, zahlcení

Nemohla jsem se na ten živel vynadívat

a zatímco jsi plánoval, kdy toto místo opustíme

– Green Island, Port Douglas, Harvey Bay

všechna znamení stesku –,

myslela jsem na Virginii Woolfovou

jak vchází do řeky v dlouhých, těžkých sukních

v těch sukních z vlny, sukních z vln

Kdybych však byla Sylvia Plathová

jak bych se rozhodla?

 

Včera jsem znovu četla Ariel, stržena, nesena, uchvácena

Mé děti si vedle stavěly koleje

jen kousek ode mě, jen kousek od tvé smrti, četla jsem:

„Pokoj byl zamčen a mezera pode dveřmi pečlivě ucpána

aby k dětem nevnikl plyn.“

Pečlivě… K čertu s pečlivostí!

Ony tam byly, byly tam

křičely, bouchaly na dveře, tříletý věšel se na kliku

Sylvie, byly tam, zděšené, hladové

mladší se strženou plenou

po obličeji, žebřiňáku postýlky matlá si kakání

to slovo z překladu, slovo z tvé básně

zatímco matka v kuchyni, tak jako pak můj otec

v kuchyni, studeně, v místnosti bez útěchy

má malá Silvie, zůstanem navždy samy

 

Jistěže, navždy samy

Stojím tu v kuchyni, na kraji oceánu

A nejsem Virginia, a nejsem Sylvia

a nevím, jak se rozhodnu

a kdy