Do Tibetu už se asi nepodívám…

O neohlášeném vystoupení čínského spisovatele Ma Jüana.

Reportáže – Literární život Z čísla 12/2016

V množství autorských čtení na letošním Světě knihy by se snadno ztratilo v programu neohlášené vystoupení čínského spisovatele Ma Jüana (1953), který do Prahy přicestoval jako stipendista Sídla spisovatelů, společného projektu čínské vydavatelské agentury Beijing Publishing Group (October) a Česko-čínské kulturní asociace. Jeho pobyt se tak stal příležitostí připomenout povídky z Tibetu, které vyšly v češtině v antologii patnácti povídek tří tibetských a dvou čínských autorů Vábení Kailásu (DharmaGaia, 2006). Druhým čínským autorem zastoupeným v knize je Ma Ťien, který právě kvůli povídce „Ukaž jazyk aneb Všechno je prázdné“ musel v roce 1987 Čínu opustit. Ma Ťien navštívil Prahu už v roce 2009 jako host Festivalu spisovatelů Praha. O rok později, v kavárně Fra, se objevil další autor této antologie – Tibeťan Taši Dawa.

Ma Jüan, který sám sebe vnímá především jako literárního teoretika, je v Číně pokládán za jednoho z nejvýraznějších spisovatelů čínského modernismu a jeho povídky, obsažené i v českém souboru, jsou považovány za průkopnická díla čínské avantgardy. Například povídka „Bohyně lhaské řeky“, v níž postavy označuje čísly, patří mezi vůbec první vypravěčské experimenty čínské moderní prózy. A byl to také Ma Jüan, který zřejmě jako první čínský spisovatel pracoval s metafikcí.

„Díky tomu dostal nálepku avantgardní spisovatel, protože avantgardní tehdy bylo v Číně vše, co není srozumitelné a realistické,“

podotkla sinoložka Kamila Hladíková, která několik Ma Jüanových povídek, včetně této, přeložila a ujala se moderace i tlumočení autorova čtení v čínském stánku. Pro jeho styl jsou typické „vypravěčské spletence“, které rozplete jen ten, kdo dočte povídku do konce. Ma Jüan však nemá v žádném případě v úmyslu čtenáře mást. V průběhu čtení řekl:

„Posláním spisovatele je vyprávět příběh tak, aby se líbil čtenáři a aby navázal kontakt se čtenářem – vsuvky ve vyprávění zajišťují kontext.“

Aby zdůraznil, že vypráví výhradně pod svým jménem a podstatná je pro něj především formální rovina příběhu, nikoli obsah, v poslední době všechny své texty publikované na internetu uvozuje větou:

„Jsem ten Číňan, který vypráví příběhy, a jsem Ma Jüan“.

Povídky obsažené v knize Vábení Kailásu vycházely z jeho dlouhodobého pobytu v Tibetu v 80. letech. V tehdejší, ještě zachovalé Lhase, žila řada čínských spisovatelů sdružených ve skupině během tzv. tibetské mánie. Obdivovali tibetskou mytologii a někteří se později sami stali její součástí. Zatímco Tibet byl pro Ma Jüana nesmírně inspirativní, po návratu do Číny dvacet let nepsal. Na otázku proč odpověděl pochopitelně vyhýbavě a uvedl příklady jiných čínských autorů, kteří se odmlčeli už po založení Čínské lidové republiky v roce 1949: Šen Cchung-wena, jehož povídky vyšly v českém překladu Dušana Andrše pod názvem Poslední vítání jara (Verzone, 2013), a Čchien Čung-šua, který zatím v češtině nevyšel.

Od roku 2011 Ma Jüan však opět píše. Jeho tvář se rozjasnila, když mluvil o Haškově Švejkovi, kterého pokládá za jedno z největších děl světové literatury, a o pražských kamenných domech a dlážděných ulicích, které slyší vyprávět příběhy.

„I když má Čína dlouhou a bohatou historii, dnes tam kamenných staveb moc nenajdete, kámen je pouze na povrchu.“

Závěrečná otázka, kdy se zas chystá do Tibetu, jej však rozesmutnila:

„Byl jsem tam vloni a nebylo to dobré. Jsem těžce nemocný a myslím, že se tam už asi nepodívám.“

  • Ivana Myšková

    (1981, Roudnice nad Labem) vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze. Od roku 2007 do roku 2013 působila na stanici Vltava ČRO 3 v Redakci zpravodajství a kulturní publicistiky, kde kromě příspěvků pro pořad Mozaika vytvářela i delší literární komponované pořady. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem (režie Natália Deáková), texty publikovala v Revolver Revue, literární příloze časopisu Respekt, Revue Pandora, Hostu, Labyrint Revue, Souvislostech a Tvaru. V roce 2012 vydala novelu Nícení (Fra), za niž byla nominována na ceny Česká kniha a Cena Josefa Škvoreckého. V letech 2015–2016 pracovala pro projekt Městské knihovny v Praze “Praha, město literatury”. Nyní je na volné noze jako redaktorka, sběračka projektu Paměť národa a příležitostná dramaturgyně a organizátorka.