AG

Chtěl jsem mlčet (ukázka)

Platnost univerzálního rasového vzorce mohli v Maďarsku vyžadovat snad jen šílenci: během tisícileté historie se Maďaři hojně smísili s potomky Švábů, Slovanů, židů. Základní vlastností Maďarů vždy byla jakási ‚sladká nečinnost‘…

Esejistika – Esej vyšlo 8. 1.

Tohle se tedy přihodilo, a ještě mnoho dalšího, různá osobní a konkrétní svinstva, bezpráví i zákeřnosti – zároveň s tím ovšem došlo i k tomu, že maďarské židovstvo, ona z oficiálního i společenského hlediska pokořená a zapuzená vrstva, si v rámci života maďarského národa reálně zachovala svůj občanský status.

Celých osm set tisíc maďarských židů si smělo udržet bydlení;  obchodník i továrník směl dále podnikat, lékaři, advokáti i inženýři pokračovali ve svých profesích, jejich děti se směly učit ve veřejných školách. Celých šest let, ode dne Anschlussu až do dne, kdy Maďarsko obsadili Němci, mohli takto zkráceně, za cenu nejrůznějších podlých a nemilosrdných veřejných her, mezi jaké patřila i muka a obětování několika desítek tisíc maďarských židovských zaměstnanců tzv. pracovních čet, chránily oficiální kruhy, jež před očima veřejnosti se zpěněnými ústy hlásaly protižidovská hesla a i v jádru byly pravděpodobně upřímně antisemitské, před svými německými i maďarskými kumpány maďarskou židovskou populaci čítající osm set tisíc hlav.

A nezachránily pouze ji: tehdy už byli židé masově likvidováni všude kolem, kam jen dosáhla Hitlerova paže; v Německu žilo už snad nanejvýš několik ojedinělých židů kdesi v katakombách, židovstvo z Rakouska i Polska bylo bezezbytku odvlečeno a v drtivé většině  vyhubeno, tehdejší fašistická vláda na Slovensku vydala své židy německým pracovním táborům v rámci zúčtování – „clearingu“, ale židovské obyvatelstvo bylo odvlečeno i z okupovaného západu, z Holandska, Belgie, Francie či Norska. Ze všech těchto zemí prchali v těchto letech židé hromadně do Maďarska.

Reakční Maďarsko a jeho židovské zákony a pracovní čety bylo v těchto letech – ode dne Anschlussu až do německé okupace, celých šest let – pro okolní i vzdálenější země útočištěm pro židy a politické běžence. Osm set tisíc maďarských židů a dále všichni, kdo žili v důsledku vídeňských usnesení následujících po Anschlussu ve znovupřipojených hornouherských a transylvánských oblastech; smělo až do 19. března 1944 – ne sice bez újmy, nicméně bez žlutého cejchu, za cenu rozličné nedůstojné šikany – zůstat ve vlastních bytech, provozovat své profese, víceméně či zcela, výměnou za nejrůznější nenávistné praktiky, jejichž zdrojem byli křesťané, kteří jim propůjčili svůj společenský status, jméno a punc svého původu. Toto je ta druhá pravda.  (Neboť v době, kdy tam doma znovu plane antisemitismus, neplatí snad tohle téma za příliš oportunní.) V maďarské společnosti jako celku nebylo nikoho, kdo by „nebyl antisemitou víc, než je nezbytné“ – takto cynicky zformuloval jistý maďarský spisovatel, Károly Eötvös, filosofii maďarského antisemitismu z mírových dob – i on však byl bezpochyby antisemita.

Tato averze se projevovala jak ve společenském životě, tak v oficiálním styku, a jasnou formu nabyla v podobě protižidovských zákonů. I tento antisemitismus však dosud představoval jakési zpotvořené útočiště, azyl pro domácí a sousední židovské obyvatelstvo. A nebyli to jen jednotlivci, kdo je ukrýval, schovával a pomáhal jim, ale též úřady, které umožnily, aby si zachránili život až do posledního okamžiku. V těch letech už nemohl být žid v Maďarsku metařem, neboť pro tuto výlučnou veřejnou výsadu bylo zapotřebí doložit příslušné oprávnění pomocí složité dokumentace o rasovém původu, žid ale mohl být vrchním ředitelem, továrníkem, velkopodnikatelem, ba dokonce statkářem – v těch letech se v manéži maďarského veřejného života zjevil jeden z nejodpudivějších příkladů konjunkturálních figurek křesťanské společnosti, bílý kůň, neboli osoba, která svůj zlatem pečetěný původ, prastaré maďarské jméno i vynikající oficiální i společenské styky pronajala za tučnou odměnu pod krkem třímané židovské bance, továrně či statku. Tihle generálové na pensi, vrchní župani a další veřejné osoby holedbající se svou vysokou společenskou prestiží zasedli na židle maďarských bank, jež byly v potrianonských dekádách vybudované a pozvednuté na evropskou úroveň do značné míry díky židovskému kapitálu a podnikavému duchu, a ne zrovna dobrosrdečně, a vždy ovšem s patřičným  odporem, třesouce přitom potajmu rukou židovskému majiteli a lamentujíce spolu s ním, „zachraňovali“ židovský majetek. Přesto však nakonec, i za cenu hanebných metod, přeci jen pomohli, a až do dne německé okupace tak zůstala většina židovských továren, velkopodniků a závodů potají, leč fakticky ve vlastnictví židovských majitelů.

V Maďarsku se, snad jako pozůstatek tradice jeden a půl století trvající turecké okupace, ve skutečnosti vždy odehrává spousta věcí jinak, než jak se to jeví zvenčí. V letech po Anschlussu praktikovaly střídající se maďarské vlády pod čím dál striktnějšími rozkazy Němců, ale i podle toho, co jim velelo srdce, čím dál otevřeněji a násilněji politiku pronásledování židovstva, přesto však – jakkoli se to zdá postavené na hlavu – se pokoušely židy zachránit. Je mimořádně obtížné nazvat tento jev pravým jménem. Platnost univerzálního rasového vzorce mohli v Maďarsku vyžadovat snad jen šílenci: během tisícileté historie se Maďaři hojně smísili s potomky Švábů, Slovanů, židů. Základní vlastností Maďarů vždy byla jakási „sladká nečinnost“ – jak tento charakteristický maďarský přístup nazval jeden velký maďarský básník – nečinnost trpce bystrá, žoviálně zkažená.

A právě tenhle postoj se nějakým způsobem projevil i v židovské otázce, v době, kdy už požadavky Němců nešlo dále odkládat. Jak prokázal následný vývoj; tento postoj nezachránil nikoho a nezachránil nic. Existují situace a morální postuláty, kdy nelze smlouvat, nýbrž kdy je třeba, s vědomím všech důsledků, říci jasné „ne“. V židovské otázce  toto „ne“ nevyslovila ani maďarská společnost, ani maďarské úřady. Důsledkem tohoto zdráhání pak bylo, že namísto nezpochybnitelně nevysloveného „ne“ si Němci vynutili – v této i dalších otázkách – ono tragické a nezpochybnitelné „ano.“

Z maďarského originálu Hallgatni akartam přeložila Adéla Gálová.

  • Adéla Gálová

    (1980) vystudovala maďarštinu a romistiku na UK-FF. Pracuje jako editorka pro organizaci ROMEA, vedle toho se věnuje překladům z maďarštiny a angličtiny. Přeložila román Někdo jiný laureáta Nobelovy ceny Imreho Kertésze. V současné době se věnuje též autorské tvorbě. Žije v Praze.