Interkulturní literatura zpochybňuje nároky na vlastnictví univerzální pravdy o světě i o skutečnosti uměleckého díla. Zvlášť důležitý je její respekt k subjektivní zkušenosti a tolerance k její nedokonalosti. Takový postoj otevírá cestu k překonávání představ o interkulturních vztazích jako zákonitostech, které lze objektivně popisovat, analyzovat a interpretovat.

Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.

Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“

Mnozí lidé považují víru za dar, za požehnání. Jenže co s dárkem, o který nestojíte, který se vám nelíbí? Co s ním, když ho otevřete a zjistíte, že máte v rukou jenom prázdnou krabici? Jak darujícímu vysvětlíte, že se asi něco pokazilo, aniž byste ho přitom urazili? Budete se tvářit, že jste vlastně velkými nadšenci do prázdných krabic?

Milost lásky i k nepřátelům jako poslední záchranná brzda do lidského šílenství, utrpení, beznaděje, působící často teprve zpětně, přes nedohledatelné počty navrstvených obětí; jak shledáváme – kupodivu – nad právě sbírající se vůlí ke smíření v čase 80. výročí „Volyňské řeže“ (1943–44): vyvolané „nastavením náruče“ polských rodin tak nebývalému počtu ukrajinských běženců před ruskou agresí. Milost lásky… jež se nám jakoby znovu a znovu i skrze nepřátele „uklání“.

Bod úplné prázdnoty (šunita) nelze vysvětlit řečí nebo slovy. Vybavil jsem si zenového mistra z devátého století, který když odešel coby žák sudovat k jinému mistrovi a odvážil se po třech letech mlčení mistra zeptat na pravou podstatu Buddhovy dharmy, dostal ránu holí.

Skutečně dobře zvolená metafora (metafora na správném místě a ve správný čas) v nás dokáže rozčeřit cosi hluboce zasutého, nedostupného rozumovým poznáním.

Prózy Bruna Schulze se o to překotné a převratné dění, o ropu ani o válku, zdánlivě nezajímají, ale přece v těch textech všechno to vření a bouře jsou přítomny pod povrchem a tikají tam jako časovaná bomba.

Klíčová otázka, kterou bychom si tedy měli klást v politice, vědě i umění, by mohla znít takto: Jak se můžeme vrátit k demokratickému ideálu společného rozhodování? Zvláště pro umělce by pak mohlo být důležité zjištění, že rozmach umělé inteligence znamená především nově zkoumat, co to znamená být člověk.

Mnohí výskumníci a výskumníčky upozorňujú aj na obrovskú potrebu inklúzie rodových, rasových a národnostných skupín pri príprave, trénovaní a testovaní dátových algoritmov LLM.

Touha po tomto nekonečném světě je podle Groyse romantickým znakem. Druhým důležitým aspektem, který vedl Groyse k označení „romantický moskevský konceptualismus“, byl existenciální obsah děl, tázání se po smyslu lidské existence.

Esoterismus je ve smyslu této skrytosti něčím, co přesahuje možnosti vědeckého poznání, co je tedy za hranicemi vědy jako transcendentní (každodenní zkušenosti přesahující, jako například zjevy „duchů“ zemřelých lidí nebo jejich „hřmotící“, světelné a jiné projevy v tzv. strašidelných domech). Je to „jinosvět“ či paralelní svět, který je předmětem zájmu esoterního pojetí hermetismu.

Obecně pak lze konstatovat, že i díky této nové autorské vlně se česká komiksová tvorba rozprostřela do nebývalé žánrové šíře – od fantastických a superhrdinských příběhů přes historické náměty a (auto)biografické práce až po experimentující grafické romány.

Když se ohlédneme, česká fantasy urazila velký kus cesty, akcelerovaný zejména v posledních třiceti letech. Scéna je nyní velmi rozmanitá, s ohromnou pestrostí témat i subžánrů.

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Klíčový smysl se Mirčevovi a lidem ztrácí, je až fyzicky na dosah ruky, ale vždy proteče mezi prsty, čímž se dostáváme k motivu bezmocnosti. Mirčev a každý člověk je ve světě pouhým outsiderem, jehož konání naráží na očekávání celé společnosti i jeho samotného.

Přeložil Martin Pokorný

Dnes Rita Indiana patří mezi nejzajímavější autorky generace navazující na velikány latinskoamerického post-boomu, a to nejen v oblasti Karibiku.

Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.

Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.