Naleju ti, tu si sedni –
hojnosti léta naplnily kuchyň
hřeješ si záda, rarachy v peci schované
sklep nakrmený jablky, v dlaních rýhy
pára z Huštýna nad kastroly

Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.

svět přichází o rozum
drží se u toho za madla
po promrzlých schodech
pomalu
jako starší člověk

přijď si pro mě
bože dobrý
skutečný jak
ucho kobry

vykousnu ti ohryzek v hospodě
na skanzenu v kouřimi
a tu maškarádu co nosí pivo
kousnu zas do kozy
však on se někdo zvedne

Před vchodem si nasazuju roušku. Děti nemusí. Rodiče by měli, ale tady se to neřeší. Než odložím bandasky s jídlem do určené přepravky a zkontroluju věci na převlečení, Heda je pryč. Hledám ji po celé zahradě, abych se s ní rozloučil. Najdu ji, jak visí hlavou dolů, nohama zachycená za větev nějakého stromku ve společnosti dvou dalších malých slečen. Dívá se na mě s výrazem, ve kterém čtu: „Tati, co tu ještě děláš?“

Nejčastěji je však městem beze jména. Čili bez vlastností. Ze dvou třetin (někdo by řekl, že ze sedmi osmin) se ještě pořád skládá z nepochopitelné a omšelé zástavby Horodockého, Žovkivského a Lyčakivského předměstí. Z jakých let, časů a epoch pochází? Předválečných, či poválečných? A pokud poválečných, o kterou válku jde?

Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň.

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovsky sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí, a nebo jak jsi Ty, věřící, a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení.

Dnes je má velká, triumfální chvíle. Zlomilo se kouzlo – to, co jsem v úžasu nahromadil, v záchvatech obdivu vydávil, dosud cizí a obrácené proti mně – mě potvrzuje a přijímá. Díky.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

chvalozpěv v žalozpěv
oslavu v proudy slz
vítězný v žalostný
oslavný v slzavý
ukaž se Bakchovi
tanči nad smrtí
Penthea jásej
do skal a svahů

NEZNÁMÝ: (skočí mu do řeči) Ano, dávno předtím, než jste se vyšplhal až k Hitlerovi… A teď vám všechno, co se stalo potom, přijde jako neskutečný sen. Nejdřív jste si myslel, že jste si vybral svůj osud nejlépe, jak to šlo. A nakonec jste pochopil, že si osud vybral vás, a ne zrovna moc dobře. Nemám pravdu?

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.

Globálně vzato, ten globus nemá jméno.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…

Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.