VN

reflektuje Vladimír Novotný

Čáry života v živoucím čarování

Přičemž všude tam, kde skryté i neskryté magičnosti ubývá jak měsíce, je nám předkládán povýtce lineární, ergo psychologický příběh.

Recenze a reflexe – Dvakrát vyšlo 21. 9.

Jedna ilustrace Vladimíra Kokolii za druhou. Další a další. To není úmysl ani náhoda, to je cílený návod, jak vtáhnout čtenáře prostřednictvím výtvarníkových mnohotvárných kreací do záhadného, v pavučinách hyperreálných souvislostí bizarního světa (mikrosvěta? parasvěta?), jehož obraz je tmelem nové prozaické knížky   básnířky Boženy Správcové. Kruhů je v těchto vstupních výtvorech poměrně pomálu, neboť pohybovat se v návaznosti na ně v pomyslném či nepomyslném nebo i v bludném kruhu autorčiných textů by bylo příliš prostinké. Máme-li přece něco uctívat, nechť je to náležitě úctyhodné. Jenže se tak neděje na první pohled: to bychom jistěže neskončili v nějakém prach-obyčejném kruhu, nýbrž v některé z okrouhlých pasti. Těch je beztak v dané próze rozseto a roztroušeno požehnaně.

Pokud se knížka Správcové něčemu vymyká věru umíněně a umanutě, jest to žánrové určení. Nevíme-li si s podobným definováním dané prózy rady, může se přesto zdát, že klíčů k interpretaci textu máme k dispozici přinejmenším habaděj a všechny mohou mít svou právoplatnost a své opodstatnění. Pohříchu však jen málokteré mohou napomoci k pochopení toho, co si Božena Správcová (zde literárním gestem převtělená a přeonačená do počínání a přemítání své „prolhané“ protagonistky) v rámci uctívačského vyprávění i ne-vyprávění umínila. Nenechme se však prostomyslně při četbě svést a zmámit z genologické cesty pravé a tažme se: jak navzdory autorčiným nápaditým narativním grimasám její Uctívače kruhů co nejpatřičněji charakterizovat?

Nezbývá než zvažovat jednu variantu po druhé. Nuže, je to fantaskní próza? Nebo metafyzická próza? Případně imaginativní či surreálná próza? Není to celé čili všechno, co se v knize odehrává a ještě více se jen zkusmo hmatatelně naznačuje, v prvé řadě cílevědomě a umně naoktrojováno do kupy a dohromady? Vždyť z potutelného žánrového kadlubku se vynořují ještě další postupy, situace, výjevy, ná-znaky, a dokonce i symboly. Máme pochopitelně na jazyku i univerzální termín „labyrint“, leč na ten bývá předseda Klubu přátel Tvaru zpravidla tuze alergický. Nezpůsobujme tudíž jeho mysli příkoří a mluvme nikoli o labyrintu světa, nýbrž raději o hádankovitém lusthausu srdce, jehož uctívačů v textu figuruje poskrovnu. Bereme proto v potaz to i ono, co v knížce jestvuje zvláště z té příčiny, aby autorka jejich amalgámem kritického vykladače mátla i zmátla, ne-li ho posléze přehršlemi tajnosnubných významových rovin pomalu i pomátla.

Jenže zmíněný prozaický amalgám je záhodno nadmíru subtilně vážit na příslovečných vahách umění a života, máme-li alespoň občas odlišit linie a motivy takřečené profánní od motivů a linií takzvaně sakrálních nebo parasakrálních. Někdy v textu mají „vyšší význam“ ty první, v jiných případech zase ty druhé: profánní „čáry života“ se neobřadně prolínají a prostupují s neprofánním a nesakrální pro změnu se sakrálním. Vše, co vytváří symbolickou rovinu líčení, se tady v kterémkoli okamžiku může proměnit ve zcela nesymbolické reálie nebo životní souřadnice. To se týká i postav: jednou mohou působit jako veskrze pozemské bytosti z masa a kostí, podruhé naopak coby přeludy či stíny obestřené mnoha nedořečenými tajemstvími. Pokaždé záleží na tom, do jakého dějového kontextu vstupují a jakou roli v něm hrají. Jakož mnohokráte i na tom, do jaké míry jsou tito protagonisté buď exponenty začarovávaného Dobra, anebo o poznání všudypřítomnějšího, porůznu přestrojeného čarodějnického Zla.

Aby to bylo ještě komplikovanější, a interpretace tudíž ještě svízelnější, vyšperkovává Správcová zprvu skoro nedějové vyprávění čas od času klubkem podivuhodných historií a obohacuje ho o vícehlasé přemejšlování v rozmanitých podobách. V kontextu její prózy jsou též zcela přirozené záměrně se opakující rozpravy rostlin, přestože si lámou své rostlinné duše kupříkladu s literaturou. Závažné jsou vypravěččiny strohé skici z tzv. Lodi Poselství, z pidiarchy současného světa. Samostatnou zmínku si zaslouží rovněž působivá, tělesností se až zalykající „vývojová“ epizoda s prostitutkou Jolanou, která vyznívá i jako rustikálně rudimentární literární varianta někdejší slavné felliniovské filmové scény s obří ženou La Saraghinou (ve snímku Osm a půl). V těchto estetických siločarách vstupuje do žánrového půdorysu Uctívačů kruhů dokonce i klasický „výchovný“ román, byť nemálo travestovaný a transmutovaný.

Nenechme se však zmátořit velkým množstvím zakamuflovaných značek a směrovek, pouze navenek „reálných“ až hyperreálných, přesto odkazujících do všemožných významových poloh. Tato záhadná i nezáhadná znamení přes své nejednou překvapivě zřetelné kontury v textu beztak plní jen úlohu jakéhosi ranního oparu, po jehož rozptýlení rozpoznáváme jak jednotlivé uctívače, tak i vlastní kruhy ne-kruhy. Teprve potom, v nastalém rozmlženém prostoru, můžeme přijít na kloub i bytostnému zacílení nynějšího prozaického titulu Boženy Správcové: jde ponejvíce o prózu magickou, vstřícně otevřenou kdekterým tajemstvím nejtajnějším. Mnohdy zakukleným a zahaleným v rouškách jakoby uměřeného beletristického pojednání. Pokud pravíme: magickou, pak arciže nemůže jít o textový celek, leč toliko o pomyslnou špičku pyramidy. Podotkněmež, že v Uctívačích kruhů se jeví jako zjevně nejpřesvědčivější, ba nejhypnotičtější zejména pasáže a momenty, které jsou, ač nejednou téměř nevysloveny či jen naskicovány k domýšlení, zastřeně i nezastřeně „nejmagičtější“. Přičemž všude tam, kde skryté i neskryté magičnosti ubývá jak měsíce, je nám předkládán povýtce lineární, ergo psychologický příběh. Zčásti je možná až novodobě či postmoderně skurilní, zčásti se naopak opírá o pradávné intence učňovských let Viléma Meistera.

Mýlit se v interpretaci nové básnířčiny prozaické knížky je nepochybně mnohem přirozenější, než se v ní nemýlit a somnambulně bloudit v jejích čarách a čárách. Ať se tedy pohybujeme v čaromyslném kruhu uctívání, či nikoli, o kruzích světa dumajíce konstatujeme, že v případě Uctívačů půjde nejspíše o inspirativní prózu hermetickou. Neboli o prózu, s níž si soudobí kovaní naratologové vědět rady nebudou a vševědoucí čtenářstvologové už teprve ne. Možná to však jsou v beletristickém hábitu autorkou nabízené převážně a především gurdžijevovské „pohledy ze skutečného světa“, kdo ví! K nim ostatně životadárně patří i to, co může být tak či onak spojováno s rozličnými parametry uctívání kruhu. Totiž cíl „být schopen být“.

  • Božena Správcová

    (1969, Praha), literární publicistka, básnířka, editorka a nakladatelská redaktorka. Do roku 2012 pracovala v redakci Tvaru. Vydala několik básnických knih (Guláš z Modrý krávy, MF 1993; Výmluva, ČS 1995; Večeře, Host 1998; Požární kniha, Trigon 2004; Východ, Trigon 2011; Strašnice, Trigon 2012), jednu prozaickou (Spravedlnost, Host 2000) a dva knižní rozhovory (s Ivanem O. Štampachem, 2004, a Janem Jeřábkem, 2005, oba Nakl. Lubor Kasal). Žije v Praze 10.

    Literární reflexe otiskuje nejčastěji v časopisu Tvar.

  • Vladimír Novotný

    (1946), literární historik a publicista, bývalý vysokoškolský pedagog. Literární reflexe otiskuje nejčastěji v časopisech Český jazyk a literatura, Tvar a v Literárních novinách.