Básník je dobrodruhem v jazyce

Rozhovor s Jidi Majiou

...ale co dělá poezii poezií? Cit a prožitek. Jazyk básně nelze pouze racionálně vykonstruovat, člověk-básník musí být v básni plně přítomen, jinak podle Ai Qinga nelze tvořit poezii.

Jste básník, a to vždy předpokládá zvýšenou citlivost k jazyku. Přitom ale jazyk, ve kterém svou poezii píšete, není vlastním jazykem etnika, k jehož kultuře a historii se hlásíte. Už báseň Autoportrét, díky níž jste vstoupil do širšího povědomí, končí hrdým veršem „jsem Nuosu“, ale je přitom napsána čínsky. Dnes jste světově oceňovaným autorem, jedním z nejznámějších současných čínských básníků. Kultura Nuosuů, etnika oficiálně klasifikovaného jako podskupina menšinové národnosti Yi, je pro vás stále základní inspirací. Jistě tuto otázku dostáváte často, ale proč jste si vlastně k básnické tvorbě vybral čínštinu a ne yištinu?

Odmalička jsem vyrůstal mezi oběma jazyky zároveň – oba moji rodiče byli Nuosuové, pocházeli dokonce z velmi důležitých starých rodů, a doma se mnou v běžné komunikaci mluvili vždy yisky, ale v práci mluvili čínsky. I číst a psát jsem se naučil nejdřív čínsky, protože jsem chodil do školy v době, kdy se ještě nevyučovalo dvojjazyčně, to se v části škol zavedlo až později. Chladné hory, odkud pocházím, jsou sice krajem s autonomní yiskou samosprávou, ale kromě Nuosuů, sichuanské větvě Yiů, tam žijí i Hanové (etničtí Číňané), Tibeťané a další, a tak se čínština používá jako společný úřední jazyk. Nepopírám, že vyrůstat a žít mezi yištinou a čínštinou s sebou přináší i určitou míru rozporů, člověk se pohybuje v napětí mezi oběma jazyky, zažívá zápas mezi nimi. Na druhou stranu to básníka také obohacuje. Je zřejmé, že jsem díky tomu získal jiný pohled na to, jak se v jazyce vyjadřovat. Vybral jsem si čínštinu, která je pro čtenáře v Číně univerzálním jazykem a písmem, ale yiština je v mé čínštině je neodmyslitelně přítomna – sice pod povrchem, ale přítomna. A mám tak možnost oslovit větší množství čtenářů, než kdybych psal yisky. Kromě toho, kdybych psal v yištině, bude ze mě asi jiný básník Jidi Majia, než je ten čínsky píšící Jidi Majia.

Byl byste ochoten pojmenovat, v čem by se lišil? Jaké jsou ty rysy, které můžeme vytušit pod povrchem vašich čínsky psaných veršů?

Je mi vlastní třeba nuosuský humor, nuosuský způsob znakového pojetí skutečnosti, pro náš jazyk typický způsob     pojmenovávání, stejně jako přirozená citlivost k vnímání přírody, která je v yištině všudypřítomná a výrazná. To všechno jsou přednosti yištiny, které v sobě nosím a které se jistě nějakým způsobem nutně promítají do mých básní psaných v čínštině. S jistou nadsázkou můžeme říct, že mé čínské verše yiština svým způsobem obohacuje a vychyluje směrem, kam bych se zřejmě bez své mateřštiny nevydal. A to jsme se ještě nezmínili o literární tradici a o písmu. Málo se ví, že na území dnešní Číny vznikly dva zcela původní a na sobě nezávislé systémy znakového zápisu jazyka: čínské písmo a yiské písmo. Co se týče tibetského písma, to se vyvinulo ze sanskrtu, a písma etnik čínského severozápadu jsou zase turkického původu. Nuosuské písmo je prokazatelně staré několik tisíciletí, někteří jazykovědci datují jeho vznik do stejného období jako vznik čínského písma. A srovnatelná je i jeho bohatost. Největší slovník čínských znaků, slovník éry císaře Kangxiho obsahuje více než 40 tisíc čínských znaků. Podle neúplných statistik bylo na základě různých výzkumů zatím objeveno zhruba 30 tisíc nuosuských znaků.

K tomuto písmu jste se ostatně přihlásil hned vstupním veršem „jsem minulost do hlíny vyrytá znakovým písmem Nuosuů“ z básně Autoportrét, kterou jsme už zmiňovali. Objevují se v ní i jména jako Zhyge Alu nebo Gamo Anyo.

Literatura a hlavně naše starodávné eposy jsou jedním z největších pokladů nuosuské i celé yiské kultury a pro mě představovaly první a velmi důležitý zdroj inspirace. Vedle zapsaných textů máme totiž i množství eposů, které jsou dodnes živou součástí lidové slovesnosti a přenášejí se hlavně ústní tradicí. Je jich opravdu celá řada. Dokonce bych řekl, že patříme k národům, které mají snad nejvíce eposů o vzniku světa. Vím nejméně o deseti našich eposech o vzniku světa. Kromě vyprávění o tom, jak vznikl svět a jak přišel člověk na svět, obsahují taky yiský filosofický náhled na svět, náš pohled na tajemství přírody a světa. Zhyge Alu je jeden z našich bájných hrdinů. Traduje se, že jednou seděla kráska Pumo Hniyyr a tkala, když nad ní letěli orli. Z orla skáplo sedm kapek krve. Dopadly dívce na sukni, a i když měla sukně devět vrstev, krev prosákla sukní a čistá panna Pumo Hniyyr otěhotněla a porodila syna Zhygeho Alua. Byl neobyčejným dítětem, stal se udatným hrdinou a mimo jiné sestřelil z oblohy nadbytečné Slunce a Měsíce, což je příběh, který najdeme i mezi čínskými mýty. Nuosuové věří, že jsou potomky Zhygeho Alua, a tedy potomky orla.

Je potěšující, že o světě nuosuských mýtů se dnes už může dozvědět i český čtenář, a to díky Nině Kopp, která v roce 2011 zveřejnila překlad eposu Hnewo teyy. Jeho znalost určitě může napomoci i k lepšímu proniknutí do vašeho básnického světa. Promítl se vliv yiské poezie i do formy vašich básní?

Bezpochyby. A kromě našich mýtů, o kterých byla řeč, jsem se mnoho naučil z lyrické a lidové poezie. Yiové se rádi vyjadřují básní a písní, a tak máme i vlastní lyrické formy, jako je například populární forma „ke-ze“. Zjednodušeně to můžeme přeložit jako básnický dialog. S jeho pomocí u nás tradičně vyjadřujeme širokou škálu témat, od ontologických přes kosmologické představy, zeměpis, historii, původ rostlin, „ke-ze“ postihuje i zákonitosti lidské společnosti a lidské povahy a tak dále. Nápadným rysem nuosuských eposů, ale i lyriky a ústní lidové slovesnosti, je paralelismus. V básních se tak často opakují vstupní slova, části veršů, nebo i celé verše, a doplňují se různými variacemi. To bylo určitě jedno z nejvýraznějších poučení pro mou vlastní poezii, kde také neustále navracejí určitá slova, verše nebo jejich části.

Pro nás je ovšem pozoruhodné, jak se vaše poezie právě na základě těchto opakování – s odkazem k evropské duchovní tradici bychom to mohli nazvat i „litanickou formou“ – přibližuje moderním básnickým postupům, které si u nás spojujeme třeba se jménem Vítězslava Nezvala nebo se surrealisty. Nepochybně znáte i básně Guillauma Apollinaira a dalších evropských básníků, kteří tohoto principu využívají. Překvapilo vás, když jste zjistil, že se moderní západní poezie formálně potkává s nejstaršími literárními tradicemi vašeho národa?

Starodávná poezie je z jistého úhlu pohledu také ta nejmodernější, nebo řekněme – moderní poezie má k té starodávné asi nejblíže. A kromě toho jsem přesvědčen o tom, že lidé v různých částech světa mají mnohem víc společného než odlišného. Pokud odmyslíme přirozené zákonitosti vlastní tomu či onomu konkrétnímu jazyku, i poezie různých národů a dob má po formální stránce velmi mnoho společných rysů. Mnohé projevy a postupy, ke kterým poezie tíhne, jsou si přinejmenším velmi podobné, pokud ne úplně totožné. A v dávné tvorbě je to zvlášť patrné, například právě u starodávných eposů, kde se paralelismus vyskytuje často a snad u všech kultur. Podle mého názoru nenajdete básníka, jehož formální vynalézavost a originalita by byla úplně bez obdoby, spíše můžeme hovořit o proměnách, o dílčích objevech něčeho nového, kdy se projeví originalita v nějakém detailu nebo ohledu. Tím nechci říct, že by dějiny básnictví byly bez pohybu. Jak v jazyce, tak i ve formě se neustále něco děje, dochází dokonce i k poměrně výrazným proměnám, ale jsou jisté základní parametry, které zůstávají nebo se neustále vracejí.

Jidi Majia

Medailonky čínských osobností začínají tradičně bez výjimky zapíchnutím špendlíku do mapy a vypsáním rodu a jmen. U básníka Jidiho Majii (v české transkripci Ťi-ti Ma-ťia, 1961) je tato informace zásadní: pochází z jihozápadní Číny, z odlehlé oblasti Velkých Chladných hor v provincii S’-čchuan. Jeho rodiče patřili k nejvyšší kastě etnika Nuosu, k tzv. černým kostem. Dostalo se mu tradiční nuosuské i většinové chanské výchovy, píše čínsky a poměrně hodně. Pro nás jsou asi nejzajímavější jeho básně o starém nuosuském světě, tradičních rituálech, šamanismu a silách, na něž se básník cítí napojen. Výbor z básní Jidiho Majii Slova v plamenech v překladu Zuzany Li a Jaromíra Typlta vydalo nakladatelství Dauphin, 2016.

Profil
Sdílet text na síti
Text z čísla
Básník je dobrodruhem v jazyce
Související texty