Člověk neví, jestli se má radovat, protože tlak mezinárodní literární komunity na Saúdskou Arábii očividně přinesl své plody, anebo být vyděšený, jak vypadá zmírnění trestu v této zemi – a básníkovým jediným zločinem je psaní básní.

Člověk má pocit, jako by neustále valil onen příslovečný balvan, obklopen světem, který se čemusi tak subtilnímu, jako je umění slova, odnaučil naslouchat. Opakovaně se v našich rozhovorech s básníky i prozaiky vracejí motivy fragmentace, analfabetizace, duchovní i prostě lidské osiřelosti. Přičteme-li k tomu obecný úpadek humanity, všudypřítomný strach z cizího a neznámého, růst destruktivních politických i ekonomických tendencí, úzkost z budoucnosti našeho kontinentu i celku světa – existuje dost důvodů, proč cítit mocné vanitas…